Z faktu, že věta „Zabili Kočku“ bude pravděpodobně trestná, se stal smutný bonmot tohoto týdne. Na rozdíl od zákazu zveřejňování odposlechů bych v souvislosti s ochranou poškozených nevinil poslance z úmyslu. Jednak tam absurdita pronikla nenápadně jako virus, mezi spoustou pozměňovacích návrhů - a jednak i poslanci jsou přece občané a chtějí se dozvědět, proč se ubírá Prahou smuteční průvod hodný národního velikána, přestože žádný nezemřel.
Daleko horší je, že zatím ani novináři nedomysleli všechny dopady nového zákona - a ještě daleko horší, že ani právníci sami dost dobře nevědí, co všechno zákon zakazuje a co už ne. A to jsem hned dvěma z nich dal v rámci jednoduché hry „Zakázáno, nebo ne?“ příklady daleko nevinnější. Třeba smrt Karla Svobody, mediální událost uplynulého roku. Kdyby bylo od začátku zřejmé, že šlo o sebevraždu, prý žádný problém. Jenže dlouho nebylo jasné, zda se obětí „útoku na život či na zdraví“ opravdu nestal. Není-li tedy poškozený. Nevím, kdo by měl žaludek na to, cpát zhroucené vdově do ruky pero a papír, aby zveřejnění totožnosti povolila. Nejspíš by prý nesměla ani plakat do kamer, protože už to by mohlo k totožnosti potencionálně poškozeného vést, a vzpomínat by na něj nesměli ani kolegové, ani přátelé, ba dokonce ani divadlo! Oba právníci silně pochybovali, smělo-li by se uvést byť jen jméno vesnice. A i kdyby smělo, žádný z nich by si netroufl doprovodit je tak konkrétní charakteristikou, jako že šlo o známého hudebníka.
Ani Ivan Hlinka, mediální událost předchozí, by nedopadl o nic lépe. Sice se smrtelně zranil při havárii, ale právě havárie jsou z hlediska zavinění nejsložitější a jejich vyšetřování trvá nejdéle. Co když i on byl poškozený? (Jakože ve skutečnosti opravdu byl.) Ba co víc: co když se ukáže až časem, že to, co vypadá jako vlastní vina poškozeného, byl ve skutečnosti trestný čin? Nestává se to snad? A někdy až po letech? Dostanou tedy všechna média (a novináři, protože zákon se vztahuje i na fyzické osoby) milionové pokuty zpětně? Přestože se snažila v době inkriminované ten absurdní zákon dodržet a psala: „Chtěli jsme se na hru našeho mužstva zeptat i bývalého nejúspěšnějšího reprezentačního trenéra, ale neptejte se nás, proč jsme tak neučinili...“ Možná by prý veřejný zájem převážil nad zmíněným zákonem. Ale kdyby měli šéfredaktorům zveřejnění doporučit, raději by to neriskovali...
Třetí příklad je ještě smutnější. Právě v těchto dnech vysíláme v našem pořadu hrdinské příběhy lidí, které aspirují na Cenu Michala Velíška. Střihače Novy, který sám prokázal hrdinství, když se zastal ženy, ohrožované zločincem. In memoriam se tak sám stal symbolem statečnosti. Jenže zároveň i poškozeným... Nuže, Michale, při vší smůle máš štěstí, že jsi své hrdinství prokázal v době, kdy ještě nový zákon neplatil. Příští rok by po Tobě pes neštěkl, protože Tvé jméno by nikdo neznal.
Ledaže by ho někdo anonymně hodil na YouTube, který sledují všichni a kde se nikdy žádný autor nevypátrá - nebo že by ho zveřejnil v rámci soukromého pokání některý z poslanců. Ten přece nic neriskuje. Může beztrestně vyrábět zmetky -a navíc je beztrestně porušovat. Imunitu ještě kupodivu žádný nový zákon omylem nezrušil...
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
Proč se ubírá Prahou smuteční průvod hodný národního velikána, ačkoli žádný nezemřel?
