Krize a chudoba jsou obvykle důsledkem špatných vládních politik, nikoli globalizace
Pamatujete si na mohutné demonstrace proti globalizaci v Praze v roce 2000 a v jiných městech v podobné době? Jen matně? Mezinárodní antiglobalizační hnutí v posledních letech jaksi vyčichlo. Globalizace zvítězila: objemy mezinárodních toků zboží i kapitálu jsou mohutnější než kdy jindy. A to v době, kdy si připomínáme patnácté výročí „boje proti chudobě“ pod patronací OSN.
Co stojí za ústupem hnutí proti globalizaci? Ten nejjednodušší důvod, jaký si lze představit: většina lidí na světě globalizaci zkrátka chce. Lidé v chudších částech světa chtějí vyvážet svoji produkci do vyspělých zemí. Lidé z bohatších zemí chtějí levnější výrobky. Velcí investoři mají zájem o chudé země, lidé z chudých zemí mají zájem o práci v továrnách patřících cizincům. Ačkoli pracují za mzdy, které jsou ze západního pohledu směšně nízké, stále jde o atraktivnější možnost ve srovnání například s dřinou na rýžových polích.
Úspěch neznamená vítězství
Ekonomické studie dokládají, že světová chudoba se postupně zmírňuje. Tento vývoj lze dát do souvislosti s nárůstem mezinárodního obchodu a investic. „Počet lidí žijících v podmínkách extrémní chudoby poklesl ze 430 milionů v roce 1970 na 52 milionů v roce 1998,“ tvrdí ekonom Xavier Sala-i-Martin v práci Světové rozdělení příjmů (The World Distribution of Income) z roku 2002. V roce 1970 žilo přibližně 40 procent světové populace s příjmem pod dva dolary za den, zatímco v roce 1998 již jen méně než 20 procent (údaje jsou přepočteny na stejnou kupní sílu dolaru.)Ve většině zemí, které Sala-i-Martin sledoval, poklesla míra absolutní chudoby i nerovnost příjmů. Nerovnost příjmů vzrostla v Číně a v Indonésii, ale v obou zemích se zároveň zlepšila i situace chudých. Jen v málo zemích došlo k rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými a zároveň k absolutnímu prohloubení chudoby: šlo například o Nigérii. Velmi výrazně se zlepšila situace v Asii, zejména v Číně, Indii a v Indonésii. Tedy v zemích, které se nejradikálněji otevřely světu.
„Úspěch ještě neznamená vítězství,“ poznamenává Xavier Sala-i-Martin. Jinak úspěšná 90. léta přinesla sérii finančních a ekonomických krizí, které chudým lidem v mnoha zemích velmi uškodily. Tyto krize měly souvislost s globalizací, což bylo jedním z důvodů, proč koncem 90. let povstalo masivní antiglobalizační hnutí. V Indonésii po roce 1997 vzrostla chudoba o 50 procent, následky mexické krize z roku 1995 nebyly dodnes úplně překonány. Byla však mexická a asijská krize skutečně způsobena globalizací?
Tuto otázku si položila ekonomka Ann Harrisonová, která v únoru 2007 publikovala sborník příspěvků patnácti autorů pod názvem Globalizace a chudoba. Konsensuálním závěrem je v prvé řadě zjištění, že míra chudoby celosvětově klesá. Nicméně ne všude stejným tempem. Ne ve všech zemích se životní úroveň chudých zlepšuje adekvátně růstu objemu obchodu. Země s nadbytkem nekvalifikované pracovní síly získávají méně, než by potenciálně mohly.
Ukazuje se, že pro ekonomické povznesení chudých vrstev je důležitá funkce institucí: školství, finanční infrastruktura, pracovní trh, atd. Negramotní lidé těží z otevřeného obchodu méně než vzdělaní. Chudí lidé bez přístupu k bankovním úvěrům nemají šanci dostat se z chudoby. Ale negramotnost lze řešit pomocí kombinace vládních a mezivládních programů. Elementární úvěrové služby lze zabezpečit prostřednictvím mikrofinančních institucí, které na rozdíl od bank půjčují malé peněžní částky. Právě expanze mikrofinancí byla jedním z faktorů, které pomohly snížit míru chudoby v jižní Asii. V relativně nedávné době mikrofinance pronikly i do Latinské Ameriky a do Afriky.
Vzdělanost a mikrofinance pomáhají zlepšovat mobilitu a univerzálnost pracovní síly. Mnohé země jsou zpočátku postiženy tím, že v rámci globalizace ruší ochranu některých domácích sektorů. Zrušení ochranářských opatření může vést ke zvýšení míry nezaměstnanosti a chudoby. Pokud však dobře fungují tržní a státní instituce, po relativně krátké adaptační době je ekonomika silnější a chudoba méně palčivá. V chudých zemích bývá také často velká propast mezi pracovníky z oficiálního sektoru a z šedé ekonomiky. Ti první jsou chráněni „neprůstřelnými“ zákoníky práce, ty druhé nechrání nikdo.
Pokud jde o finanční krize, vše je otázkou kvality institucí a domácí politiky. Země s rozumnou fiskální a měnovou politikou nebyly asijskou krizí příliš dotčeny. Singapur a Hong Kong utrpěly relativně málo, zatímco Indonésie, Thajsko a Korea zaznamenaly značné ztráty. Globalizace tedy krize nezpůsobuje: pouze umožní jejich rozvinutí. Krize a chudoba jsou obvykle důsledkem špatných vládních politik. To je třeba mít na paměti, je-li řeč o boji proti chudobě.
***
Co stojí za ústupem hnutí proti globalizaci? Ten nejjednodušší důvod: většina lidí na světě globalizaci zkrátka chce. Včetně lidí v chudších částech světa.
O autorovi| Pavel Kohout, ředitel pro strategii, Partners pavel.kohout@partnersgroup.cz
