Kdybych chodil za bílého dne s lucernou a hledal hodnoty, vůči nimž bych měl být loajální, tak objevím ze všeho nejdříve „žitou praxi“, o níž mluví pan komentátor Zbyněk Petráček (Salon Orientace LN - Multi-kulti: smrt před zrozením, LN 23. 10). Vedle rysů dejme tomu post-křesťanských, jako že rádi slavíme křesťanské svátky, zahrnuje i obecnou nechuť ke každému omezení, za nímž je cítit tlak křesťanské tradice. A tak trhy a markety vesele prodávají v neděli, naši politici trousí bonmoty jako „kdo není úspěšný, nemá víc ženských“ (Jiří Janeček 12. 4. 2008) a v případě manželské nevěry dávají psychologové populární radu: zatloukat, zatloukat, zatloukat. Rovnost mužů a žen je zásada vyvzdorovaná proti běžné praxi církve, a kdybych se před někým zmínil, že se sexem by mohl počkat až po svatbě, tak na mne vykulí oči jako na ukázkového vola.
Obdivuji proto optimismus pana Petráčka, s nímž o desateru předpokládá, že „drtivá většina tyhle zásady dodržuje nebo alespoň uznává, že by se dodržovat měly“. Podle mé zkušenosti dnes většina lidí obsah desatera nezná vůbec a ptát se jich, zda se shodnou na něčem, o čem nemají ani fialovou páru, nedává žádný smysl. Předstírat, že jsme křesťanská země, bychom mohli pouze za předpokladu, že křesťanství roste ve zdejším klimatu na poli a vyorává se jako brambory.
***
Podle mé zkušenosti dnes většina lidí obsah desatera nezná vůbec a ptát se jich, zda se shodnou na něčem, o čem nemají ani fialovou páru, nedává žádný smysl
O autorovi| Miloš Hübner, Trnávka
