Žabomyší půtky s Maďarskem. Opětovné dělení politické scény i celé společnosti na příznivce a odpůrce silného vůdce. Stranická roztříštěnost, z níž se bude jen těžko rodit silná a akceschopná vláda. Problémy, s nimiž se předvolební Slovensko potýká, nejsou výjimečné – a mnohé i podobné těm českým, jen s jinými proměnnými. Především ale ukazují na jednu věc: když se před necelými 18 lety při jednáních ve vile Tugendhat rozhodlo o rozdělení Československa, bylo to možná smutné, ale pragmatické řešení.
Podobné problémy totiž ještě neznamenají, že dohromady by se řešily snáze – ba právě naopak. Stačí malý příklad: jako by nestačilo se potýkat s „problémem Paroubek“, ale čelit ještě zároveň „problému Fico“. Sotva by se v jedné části federace konečně podařilo najít společnou řeč s jedněmi sousedy (Němci), na druhé by vypukly půtky se sousedy jinými (Maďary). A tak dále...
Nynější vývoj na Slovensku ukazuje, že éra mečiarismu byla sice excesem, který se ale v menší míře může periodicky opakovat. V minulých slovenských volbách se už zdálo, že politické soupeření se posouvá k obvyklému zápolení levice–pravice. A nyní je tu nový polarizátor společnosti, další štěpné téma personifikované v jediné osobě, tentokrát Roberta Fica. Ano, i u nás byli a jsou velcí polarizátoři (vy-víte-kdo...). A i v Česku jsou stále cítit stopy pubertálního národovedectví, které jsou však na Slovensku stále ještě citelnější.
A na závěr argument nejsilnější: když jedno z hokejových mužstev vypadne, zbývá ještě možnost útěchy fandit tomu druhému. To by v roce 1992 nešlo.
