VPraze je několik nádherných moderních sakrálních staveb. Nejznámější je Plečnikův chrám Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, ale mistrovským dílem je i Gočárův a Wachsmanův kostel sv. Václava ve Vršovicích, Čermákův kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích a vinohradský Husův sbor, patřící Náboženské obci Československé církve husitské. Tato funkcionalistická stavba je dílem další osobnosti evropského formátu, architekta Pavla Janáka (1882–1956).
Janák má mimochodem hodně společného s Gočárem i s Plečnikem. S prvním z nich kdysi pracoval v ateliéru zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry, nástupcem toho druhého se stal na postu architekta Pražského hradu a také po něm převzal ateliér na uměleckoprůmyslové škole. Vinohradský sbor se stal jedním z jeho klíčových děl, cesta k němu byla ale dlouhá.
Od hotelu Juliš a kolonie na Babě...
Poté co Pavel Janák opustil svůj vskutku originální, ale ve výsledku nakonec neúspěšný kubismus (Fárův dům v Pelhřimově) a pak naopak velmi populární národní dekorativismus (krematorium v Pardubicích), zjistil, že mu mezitím trochu ujel vlak, a pokusil se hledat cestu k avantgardní architektuře.
Tu propagovala mladší generace včetně Janákových žáků z Umprum. On sám k ní dospěl po své „holandské“ epizodě (cihlové vily přátel umělců na Ořechovce) ve druhé polovině dvacátých let. Mistrovskými díly meziválečného funkcionalismu jsou zejména Janákův hotel Juliš na Václavském náměstí a kolonie rodinných domů Svazu československého Díla na Babě, pro niž navrhl urbanismus i vlastní vilku.
Na sklonku 20. let vzniká také první studie Husova sboru. Ta působí ještě poněkud těžkopádně, tvoří ji mohutný kubus s nezvykle řešenou, v půdoryse kruhovou modlitebnou a vysokou věží vetknutou do nároží. Další varianta již objekt dělí do tří hmot, ale teprve ta třetí – z roku 1931 – přináší definitivní řešení.
Kompozici tvoří dva nestejně vysoké hranoly. V nižším je v patře modlitebna, ve sníženém přízemí pak divadelní sál. Vyšší pětipatrový kubus obsahuje kanceláře a byty. Štíhlá třicet metrů vysoká kampanila zakončená bronzovým čtyřmetrovým kalichem stojí osamoceně. Hlavní sál je přístupný z rampy, na niž se návštěvník dostane monumentálním schodištěm. Prostor sálu je přisvětlován střešními okny.
... až k moderní modlitebně V roce 1933 je stavba u dnešních Bezručových sadů a Dykovy ulice dokončena. Budova je střízlivá, v intencích sborů husitské církve, které mají být neokázalé a moderní, má tedy skeletovou konstrukci a ploché střechy, průčelí je bílé. Díky dokonalým proporcím však působí vznešeně a nenechá nikoho na pochybách, k jakému účelu slouží.
Prostý je i interiér s šedomodrou oltářní stěnou a vínovým kobercem. Postupně byl pak doplněn o výtvarná díla, zejména reliéfy sochaře Jana Znoje a sochy Františka Bílka. Vedení sboru posléze trvá na zrušení divadelního sálu a jeho nahrazení kolumbáriem. K tomu dochází na sklonku 30. let navzdory nesouhlasu Pavla Janáka. Úkol je proto svěřen architektu Jiřímu Jakubovi, jehož bratr František pak vytváří na stěně monumentální fresku.
V průběhu minulých deseti let se dočkal citlivé opravy, která probíhala po etapách za finančního přispění církve, ministerstva kultury, hlavního města i městské části Praha 10. Autory rekonstrukce byli architekti Pavla Melková a Miroslav Cikán (MCA atelier), renomovaní projektanti, jejichž mistrovským dílem – bohužel dosud nerealizovaným – je rehabilitace parku na náměstí Jiřího z Poděbrad u Plečnikova kostela.
Začalo se opravami zatékajících střech. Dle původní dokumentace byly repasovány interiérové prvky, obnoveno přirozené osvětlení střešními okny, na základě analýz rekonstruována původní barevnost, dále restaurována umělecká díla a znovu zprovozněna kašna v kolumbáriu. Velkou pozornost věnovali architekti umělému osvětlení, které působí přirozeně a akcentuje interiérové prvky. Opraven byl i obytný dům.
Nakonec došlo i na štíhlou zvonici, která je rovněž výraznou dominantou pražského panoramatu. Před nedávnem se na původní místo vrátil restaurovaný kalich. Zbývá poslední úkol: doplnit do tří nik kampanily trojici zvonů. S těmi Janák od začátku počítal, ale z finančních důvodů nebyly nikdy vyrobeny a provizorně je nahradila elektrická zvonkohra firmy Rudolf Perner. Jak zdůrazňují autoři rekonstrukce: „Sbor je nejen liturgickým prostorem, ale také místem společenského, veřejného a kulturního života, místem setkávání. A kostelní zvony byly vždy upomínkou tohoto společenství a symbolem řádu, jejich zvuk připomíná lidský hlas, rytmus života narození a smrti.“ Snad se tedy na věži vinohradského sboru objeví. Můžete k tomu přispět i vy, zúčastníte-li se veřejné sbírky (účet číslo 2125054319/0800 u České spořitelny).
***
Budova podle návrhu Pavla Janáka je v intencích sborů husitské církve, které mají být neokázalé a moderní. Má tedy skeletovou konstrukci a ploché střechy, průčelí je bílé.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, architekt a historik
