Se slovenským hercem Milanem Lasicou o politice, manželských krizích a golfu, ale i o tom, co způsobují dlouho otevřené dveře od ledničky.
* LN Našimi médii teď hýbe kauza Josefa Dvořáka, o němž se zjistilo, že donášel na Jiřího Suchého komunistické Státní bezpečnosti. Zajímal by mě váš názor na tuto kauzu vzhledem k tomu, že se velmi dobře s Jiřím Suchým znáte.
To je tak: kdyby šlo o nějakého inženýra Nováka, který donášel na svého kolegu inženýra Pospíšila, tak bychom se o tom nikdy nedozvěděli. Taková záležitost je pro média totiž zajímavá jen v případě, že jde o nějakého mediálně známého člověka. Do jisté míry se jedná o bulvarizaci tohoto tématu, protože noviny potřebují mít na titulních stranách senzace.
* LN Dobře, ale není dobré upozorňovat na ty, kteří s režimem aktivně bojovali, stejně tak jako na ty, co podlehli a tvrdili, že donášet museli, aby se děti dostaly na školu, aby mohli vykonávat řídící funkci a podobně?
Soudit může ten, kdo nabídnutou spolupráci odmítl. Člověk, který oslovený nikdy nebyl, tak jako například já, se k tomu může těžko vyjadřovat. Já nevím, jak bych se zachoval, poněvadž nevím, jaký tlak by na mě vyvinuli, co by na mě použili. Myslím si, že se to liší případ od případu. Ono to teď vypadá tak, že za všechny velké chyby komunismu může Dvořák, Neckář a další. Ale tak to přece není. Ta věc je mnohem vážnější – mně spíš připadá podstatné, komu donášeli. A to už se, bohužel, po těch sedmnácti letech, asi nedozvíme.
* LN Vás sice Státní bezpečnost ke spolupráci nevyzvala, ale na patnáct let jste s Júliem Satinským nemohli hrát.
Právě jsem si na to vzpomněl, když jsem četl rozhovor s Jiřím Suchým, který říkal, že mu všechno zakázali a nechali ho jen v divadle. Tak nás nenechali ani v divadle. Byli jsme pak zaměstnaní v operetě a trvalo asi patnáct let, než jsme mohli znovu začít hrát svoje věci. V televizi jsme nemohli pracovat zhruba devět let. Ale dnes to není důležité, je to za námi. Tehdy se tím člověk trápil, ale zase jsme byli mladí, takže jsme to snášeli celkem sportovně.
* LN Je zvláštní, že čím dál častěji teď můžeme slýchat od generace padesátníků, šedesátníků nostalgický názor, že ne všechno bylo za komunismu špatné – a to se třeba jedná o lidi, kteří bývali proti režimu silně vyhranění. Také vzpomínáte teď spíš na pozitivnější věci?
Ne. Na minulosti vidím pozitivně jen to, že jsem byl mladší. To bych bral. Chtěl bych, aby mi bylo takových pětačtyřicet a už to tak zůstalo. Myslím, že režim, v němž jsem strávil většinu svého života, mi přinášel skoro každý den nějaký způsob ponížení.
* LN Kromě Josefa Dvořáka máme v Česku několik dalších horkých témat, mimo jiné i výměnu manželek u vrcholných politiků. Sledujete to?
Moc ne, jen jsem zaslechl, že pan premiér Topolánek, s nímž jsem se potkal na golfovém turnaji a velmi srdečně jsme si popovídali, má syna s nějakým zvláštním, exotickým jménem.
* LN Je to Nicolas.
Nicolas? Tak to je úžasné. Rozhodně přeji jak Nicolasovi, tak i Mirkovi hodně úspěchů. Myslím, že hlavně pan Mirek to bude potřebovat.
* LNA vy neuvažujete o tom, že byste svoji ženu, Magdu Vášáryovou, vyměnil?
Já ne. Ale nevím, jestli o tom neuvažuje moje manželka. Doufám, že ne. Já jsem už za tím obdobím, kdy se říká, že muži chytají druhý dech. V mém případě by šlo asi už o čtvrtý (smích).
* LN Jakými horkými tématy žije teď Slovensko?
Slovensko žije tématem nového vládního seskupení. Vláda, která je v rukách socialistů, je jistě legitimní záležitost, ale podle některých kroků a projevů zejména našeho premiéra (Robert Fico, předseda politické strany Smer – pozn. aut.) si myslím, že pomalu, ale jistě začíná překračovat hranice únosnosti, že se to pomalu blíží k socialismu, který jsme už zažili.
Pokračování na straně 18
Chytám čtvrtý dech
Dokončení ze strany 17
* LN Někteří slovenští politici vám, komikům, fušují dost do řemesla. Ocituji vám dva výroky předsedy Slovenské národní strany, Jána Sloty a zajímá mě, zda je tohle pro vás spíš k smíchu nebo pláči: „Vím, že homosexualita je nemoc, je to úchylka stejně jako třeba pedofilie. Někdo je buzik, druhý lesba, tak ať se zavřou doma a tam se smýkají.“ A druhý: „Samozřejmě, že se napiju, nejsem abstinent ani impotent, jsem normální Slovák!“
No, já jsem také normální Slovák. Takže se k tomu mohu vyjádřit. Považuji za politickou kalkulaci, že se pan Slota chová jako hulvát. Protože kdyby tyto věci říkal slušně, například, že mu nejsou sympatické osoby jiné sexuální orientace, tak by těžko získal 12 procent hlasů od voličů. Na Slovensku se totiž, bohužel, najdou lidé, kterým se takový slovník líbí. Na to se dá říct jediné, chvála bohu, že jich je jen 12 procent!
* LN Pojďme raději k divadlu. Ještě před třemi lety jste tvrdil, že se vám před premiérou třesou ruce trémou. Že se musíte přemáhat, abyste na jeviště vůbec vylezl. Proč tohle povolání vlastně děláte, když je spojené s takovým trápením?
To si také často říkám. Když jsem byl mladší, třásla se mi kolena i ruce, vysychalo mi v krku. Teď už to tak hrozné není, vlastně to zažívám jen před premiérou. Na druhou stranu, ono je asi dobré cítit takové napětí, člověk pak ze sebe vydá to nejlepší.
* LN Momentálně hrajete ve Švandově divadle v představení Půldruhé hodiny zpoždění. Diváci skoro všechny vaše repliky odměňují smíchem.
(skočí do řeči) To já mám rád! Jsem vždy nejšťastnější, když lidi rozesměji. Ale pro mě to není nic nového, protože Praha měla vždy velmi vnímavé a chytré obecenstvo.
* LN Proč myslíte, že lidi tak baví téma, které se tam řeší – krize manželství po dvaceti letech?
Protože všichni ti, co sedí v hledišti, buď v manželství byli, jsou nebo budou. Lidi baví, že se tam problémy ukazují s humorem a nadhledem. Jenže to jde na divadle, v životě mohou být manželské krize velmi dramatické. Vím, o čem mluvím, moji rodiče se rozvedli, když mi bylo devět a vůbec ne v dobrém. Jistou dobu jsem se ani nesměl stýkat se svou matkou a vychovávala mě babička.
* LN Jaké jsou největší třecí plochy mezi vámi a vaší ženou?
Největší problém je to, že nechávám dlouho otevřené dveře od ledničky, když tam něco hledám. Zatím to ale nebyl důvod k rozvodu (smích).
* LN V té divadelní hře přijde na přetřes i syndrom prázdného hnízda – rodiče, kteří trpí tím, že se jejich dospělé děti osamostatnily a už je nepotřebují. Zažíváte tuto situaci i doma?
U nás je to tak napůl. Máme dvě dospělé dcery. Šestadvacetiletá Hanka už z hnízda vyletěla, protože žije v Paříži. A pětadvacetiletá Žofie studuje ve Vídni, ale bydlí doma. Žofie se kromě studia ještě zabývá podnikáním – s kamarádkou založily cestovku a přes internet organizují zájezdy. To se mi moc líbí, protože to znamená, že dělá, co ji baví. Ale pokud jde o vdavky, mám pocit, že dnešní děvčata čekají do třiceti, aby si nejdříve uspořádala svůj profesionální život a potom se možná vdají a budou mít děti. Jenže já a moje žena už bychom neváhali mít vnoučátka. Ale jinak mi připadá, že žijí normálním životem svobodných lidí, kteří se mohou rozhodovat, cestovat, studovat, kde se jim zamane. Je to úžasné a já jsem rád, že jsem se toho dožil.
* LN Není vám líto, že ani jedna nebude herečkou?
Nikdy jsem po tom netoužil. Líto mi je něčeho jiného, ačkoli obě dvě velmi dobře píší, nějak se jim do toho nechce. Hanka dokonce vydala velmi vtipnou knihu postřehů o životě v Anglii, kde byla na stáži v Manchesteru. Ale to je zatím všechno.
* LN Přál jste si mít i syna?
Ne, i když mě z toho moje žena podezírala, protože přece každý chlap chce syna! Je pravda, že když jsme čekali první dítě, byli jsme oba přesvědčeni, že to bude chlapec. Ani jsme pro děvče neměli jméno, museli jsme ho narychlo vymýšlet. Nikdy jsem nelitoval, že syna nemám, dokonce, mám-li být upřímný, jsem doufal, že to budou děvčata, protože tím pádem výchova zůstane na matce. Navíc chlapci by časem mohli klást nepříjemné otázky…
* LN Rozumíte světu vašich dcer a světu mladých? Tomu úplně jinému životnímu stylu, než jaký jste vedli vy, kde velkou roli hrají mobily, i-pody a tak dále?
Pokud jde o mobily a notebooky, tak ty používám i já, ale zdaleka nevyužívám tolik funkcí jako moje dcery. Když potřebuji s něčím poradit, jdu za tou, která je zrovna doma. Ale hudba, co poslouchají, jde úplně mimo mě.
* LN Vy posloucháte spíš jazz a blues, ostatně napsal jste mnoho písňových textů jak pro sebe, tak pro Petera Lipu.
Ano. Je to hudba, s níž jsem začínal, když mi bylo sedmnáct a dál jsem se nedopracoval. Oslovuje mě, protože mluví do duše a z duše.
* LN Prý jste měli s vaší ženou domluvu, že se doma nebudete bavit o práci. Je to pravda?
Nikdy jsme to nedefinovali jako domluvu, ale pravda je, že když jsme byli oba v divadle, tak jsme nepovažovali za důležité hovořit o herectví. Spíš jsme se bavili o politice.
* LN Tak to musíte být rád, že je vaše žena poslankyní slovenského parlamentu (za SDKÚ Mikuláše Dzurindy, nyní v opozici – pozn. aut.). Máte informace z první ruky.
Jestli jsem rád... Když se jí na něco zeptám, tak mi všechno poví, to ano. Vidím, že ji to baví, ale trošku mě zaráží, že to bere opravdu velmi vážně. Pro mnohé je politika jen hra, způsob, jak existovat. Jenže moje žena, když se do něčeho pustí, tak se tomu věnuje naplno.
* LN Vaše žena se kdysi vyjádřila, že odchodem z herecké profese se jí ulevilo. Že hrát stále stejnou postavu v divadle už ji nebavilo. Vás to ještě baví?
Mě? Mě to ještě stále baví. A co se týče mojí ženy, nevím, jestli je to celá pravda. Ona skončila s herectvím před kritickým obdobím, kdy se herečka dostane do jistého věku, že už nemůže hrát mladé postavy, ale ještě nemůže hrát staré. Některé herečky nemají silné nervy na to, aby přežily tohle stadium, takže touží po roli za každou cenu. Této situaci se moje žena velmi šikovně vyhnula.
* LN Když se ještě vrátím ke hře Půldruhé hodiny zpoždění, hrajete tam muže, který se chystá do důchodu a jeho manželka mu vyhrožuje, že se z něj stane starý, protivný dědek. Jak se tomu dá vyhnout, aby se člověk nestal starým protivou?
Já si jsem jistý, že kdybych měl příznaky starého protivy, moje žena a dcery by mi to okamžitě oznámily. Možná pomáhá, že pracuji, i když bych už nemusel, protože jsem v důchodovém věku. Já občas říkám manželce, že by bylo úžasné, kdybych už nic nedělal, ale ona tvrdí, že by mi to po čase začalo lézt na mozek, protože bych měl pocit, že mě nikdo nechce. Takže jsem vlastně rád, že mě ještě někdo chce.
* LN Myslíte si, že se stářím přichází moudrost?
Ne. Věkem člověk jen stárne a dokonce znám hodně lidí, kteří, když byli mladí, tak se chovali celkem normálně, a jakmile se dostali do vyššího věku, zhloupli. Myslím, že v tomto měl pravdu William Shakespeare, že muž by neměl zestárnout, dokud nezmoudří.
* LN S Julou Satinským jste napsali mnoho textů, které se vtipně, ale sarkasticky strefovaly do slovenské mentality. Dá se vůbec říct, co to slovenská mentalita je?
Určitě, ale bude to jen polopravda, protože je těžké definovat mentalitu národa, který je sice malý, ale tak rozmanitý. Možná, že se to dá vyčíst z historie. Mám pocit, že Slováci byli vždycky trošku v izolaci, byli takoví do sebe zahledění, uzavření v dolinách a z toho vyplývala nedůvěra k něčemu, co je nové. To stále dost přetrvává. Často to je nedůvěra těch, co nezkusili něco jiného, než nač byli celý život zvyklí. Ale rozhodně bych to nenazval programovým konzervatismem.
* LN A jak byste charakterizoval českou mentalitu?
Neodvážím se to shrnout do nějaké poučky, ale jedna věc se mi na Češích hodně líbí – víte i Slováci mají humor, ale vždy, když se zasmějí, tak řeknou: no ale teď vážně. Kdežto u Čechů humor nepřestává nikdy. Objevuje se vždy, všude a za každé situace. To je pro mě mimořádně pozoruhodné.
* LN Co vás v životě nejvíc udivilo?
Nejvíc mě udivilo to, že se nám narodily dvě dcery. Věděl jsem, že lidi děti mít mají, ale že bych je měl já? Bylo mi už přes čtyřicet a nijak zvlášť jsem po nich netoužil. Takže to považuji za zázrak a udivuje mě, jak jsem se s jejich narozením změnil.
