„V roce 1952 skončil Hába v anketě amerických hudebních kritiků v první padesátce nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob,“ říká Vlasta Reittererová, česká muzikoložka a překladatelka žijící ve Vídni. Skladatel, původem z Valašska, byl totiž od dvacátých let minulého století jedním z hlavních světových průkopníků mikrointervalové hudby, která na rozdíl od tradičního půltónového systému využívá i čtvrttóny až dvanáctinotóny. Hába argumentoval nejen existencí mikrotónů v mimoevropské hudbě, ale také tím, že mikrotóny jsou obsaženy i v moravských lidových písních. Evropští posluchači, zvyklí na melodické skladby, však často při poslechu Hábových děl nabývají dojmu, že si hráči zapomněli naladit nástroje. Mikrointervalová hudba si proto v Evropě nikdy nezískala širší popularitu. „Přitom řada Hábových skladeb, kombinujících různé styly, představuje opravdový hudební zážitek i pro laika. Jen se musí pečlivě vybírat,“ říká Miloš Štědroň, profesor hudební vědy na Masarykově univerzitě a autor hudby k muzikálu Balada pro banditu. Světovou proslulost ale přinesla Hábovi především jeho valašská zarputilost, se kterou se snažil veřejnost přesvědčit o „světlé“ budoucnosti mikrotónů. Jezdil po světě, přednášel, koncertoval, přesvědčoval výrobce k tomu, aby svůj obchodní úspěch postavili na výrobě speciálních mikrotónových nástrojů. „Mimo jiné dokázal přesvědčit i prezidenta Masaryka, aby mu prezidentská kancelář přispěla na klavír, jehož klávesnici sám navrhl,“ říká Reittererová.
Ohlas Hábova díla byl přitom rozporuplný už během skladatelova života. Nacisté jeho skladby označovali za kulturní bolševismus a příklad slovanské hudební zvrácenosti. Přesto Hába přežil válku relativně v klidu jako profesor pražské konzervatoře. Po válce sice komunisté zrušili jeho speciální mikrointervalovou kompoziční třídu, která se nehodila do období socialistického realismu, později však Hábovi udělili titul zasloužilého umělce. „Složil mimo jiné sbor Mičurin, určený pro školní děti, či píseň O družstevním poli,“ říká profesor Štědroň.
Světová proslulost Aloise Háby trvá dodnes, na internetu se při zadání jeho jména objeví tisíce odkazů ve všech světových jazycích. V roce 1956 obdržel Hába v Bejrútu státní vyznamenání za to, že se ve svém díle zřekl koloniálního „evropocentrismu“. V Česku Hábova proslulost zdaleka takové úrovně nedosahuje. „I když v roce 1996 Stamicovo kvarteto uvedlo na Pražském jaru Hábovy smyčcové kvartety, jeho ostatní díla se u nás hrají jen sporadicky,“ podotýká Vlasta Reittererová. Hudba je totiž náročná nejen pro posluchače, ale hlavně pro hudebníky, kteří využívají speciální nástroje. Přesto si odborníci myslí, že Hába v Čechách ještě neřekl poslední slovo. „Když se podíváte, jaké druhy hudby z celého světa dnes u nás lidé poslouchají, pak Hábovo dílo už nepředstavuje zdaleka takovou revoluční avantgardu,“ myslí si Vlasta Reittererová.
