Jeho holčička Čcheng Fej nastoupila v sedmi letech do sportovní školy ve městě Wu-chan a tím se zařadila do čínského státního systému pro podporu sportu, který má jediný cíl: plodit šampiony.
Vjednu chvíli Čcheng prosila rodiče, aby ji odvezli domů. „Řekli jsme jí, ať vydrží, protože jsme do ní tolik investovali a žili jsme tak chudě,“ vypráví matka.
„Gymnastika je opravdu bolestivá věc, hlavně pro malé děti je to jako mučení,“ přiznává trenér z wuchanského sportovního institutu Čao Chan-chua. „Proto dětem říkáme, že je to jejich životní výzva. Čcheng byla nesmírně pracovitá na to, jak byla mladá. Za čtyřiadvacet let tréninku jsem se s něčím podobným nesetkal,“ tvrdí trenér a otec Čcheng Li-kao se dme pýchou. „Odmalinka jsem dceru trénoval jako vojáka,“ říká.
Ze sportovního hlediska se velice tvrdý přístup vyplatil. Čcheng Fej je dnes, ve dvaceti letech, jednou z nejlepších gymnastek na světě a na hrách v Pekingu se bude rvát o zlato. Na přeskoku předvádí tak obtížnou sestavu, kterou žádná jiná soupeřka neumí.
„Jsme na ni tak hrdí,“ říká otec. „Ale doufáme, že ještě půjde na univerzitu, protože kariéra gymnastky je krátká.“ Zrod nových vládců Většina čínských obyvatel kruté metody schvaluje. Sport berou jako možnost, jak zajistit dětem lepší budoucnost. A úřady zase nehledí na zničené životy i zdraví dětí, které ze systému v některé jeho fázi vypadnou. Vždyť zájemců je stále dost.
Čínské děti si sport nevybírají. To za ně činí trenéři a vědci. Podle předpokladů a postavy prostě určí, jestli se šestiletí Číňané stanou atlety, stolními tenisty nebo vzpěrači.
A pak přichází dril. Děti jsou zavřené v jedné ze tří tisíc sportovních škol po celé zemi, kde se učí a zároveň trénují sedm hodin denně, šest dní v týdnu.
„Stokrát jste pod tlakem, ale nepadnete! Trénujte, abyste mohli něco vrátit své zemi!“ Takové slogany děti na jejich křížové cestě za olympijským zlatem obklopují. Bez úsměvů, bez radosti.
„Nikdy jsem si nemusela koupit ani boty. Mojí jedinou starostí je hrát ping-pong,“ pochvaluje si špičková stolní tenistka Čang I-ning.
Čína zavedla systém cílené přípravy na konci 70. let a v roce 1984 už oslavovala první olympijské zlato. A rostla. Na hrách v Sydney v roce 2000 už byla v medailovém pořadí zemí třetí, před čtyřmi lety v Aténách druhá za USA...
Většina obyvatel nejlidnatější země věří, že v Pekingu se zrodí nová vedoucí sportovní mocnost.
Kritici vyčítají čínskému přístupu nelidskost, a navíc mluví také o dopingu, který minimálně v 90. letech byl pevnou součástí tajemství čínského úspěchu.
V tomto směru „prosluli“ hlavně plavci, vzpěrači a pak vytrvalkyně z takzvané armády trenéra Ma, které dodnes drží „nepřekonatelné“ světové rekordy na tratích 1500 až 10 000 metrů.
Čína ale tvrdí, že doping je minulostí. V roce 2004 přistoupila na pravidla Světové antidopingové agentury a vlastní provinilce trestá doživotním zákazem činnosti.
„To je důkaz, že antidopingový program pracuje dobře,“ tvrdil Čao Ťien, šéf čínského antidopingové agentury poté, co před olympiádou v Pekingu oznámil pozitivní test předního vzpěrače Luo Menga a plavce Ou-jang Kchun-pchenga.
Předloni ale anonym upozornil na proslulou atletickou školu An-šan, kde trenéři píchali steroidy a EPO -náctiletým.
Čínští představitelé přesto jako jeden muž opakují, že raději nebudou mít žádné zlato, než aby se objevil jediný dopingový test.
