NEW YORK Stojí uprostřed davu na newyorském Times Square, zřejmě nejrušnějším „náměstí“ na světě. Tibeťan Tsewang se snaží tichým hlasem oslovovat kolemjdoucí, kteří mu ale příliš pozornosti nevěnují. Za Tsewangovými zády běží na jednom panelu, umístěném na mrakodrapu, elektronické zprávy. Jedna z nich upozorňuje na další propad na Wall Street. Mnozí Američané mají dnes jednoduše jiné starosti než sledovat události v Tibetu, s americkou ekonomikou to totiž jde z kopce.
Tsewang však odmítá, že by Amerika byla k Tibetu lhostejná, a to i v této napjaté době. Podle něho mnozí Američané dávají najevo své sympatie i morální podporu. Tsewangova tvář, připomínající malý usměvavý meloun, se náhle nepatrně zachmuří. Jakoby se tento zhruba 30letý muž neuměl ani zlobit. „Vím, že Číňané jsou také lidé, ale já je nedokážu pochopit,“ říká.
V newyorských ulicích nevládne jen smířlivost a naivita. Mnozí Tibeťané hlasitě protestují, někteří se dokonce uchylují k vandalismu. Několik desítek tibetských protestantů se nedávno před sídlem OSN dostalo do tvrdých potyček s policií poté, co Tibeťané začali budovu spojených národů demolovat. Někteří policisté nyní čelí obvinění, že při následném zásahu použili nepřiměřených prostředků. Kamera například přistihla policistu ve chvíli, kdy jednomu Tibeťanovi vyhrožoval zabitím a jiné policisty, jak kopou do ležícího bezbranného může omotaného do tibetské vlajky.
Nutno však dodat, že mnozí z těchto protestantů nejsou žádní andílci. Žádné mírumilovné hloubavé duše jako Tsewang. Svůj radikalismus obhajují. Dokonce si i postěžují na onen zásah policie. „Nemlátí nás jen Číňané, ale teď už i Američané,“ řekl mi o víkendu k incidentu jeden z demonstrantů na Union Square v jižní části Manhattanu, tradičním místě pro demonstrace.
„Číňané nás léta ponižují a zotročují. Chtějí nás předělat k obrazu svému. Sami by se přitom měli naučit myslet. Každopádně je načase povstat. Není vhodnější příležitosti, než jsou olympijské hry, které sleduje celý svět,“ prohlašuje rezolutně. Zapálený mladík rovněž tvrdě kritizuje postoj USA, potažmo celého Západu. „Amerika neudělá nic, co by Čínu popudilo. Je v tom byznys,“ horlí.
Robert Barnett, profesor tibetských studií na Columbijské univerzitě, mi ve své kanceláři ke zdrženlivému postoji Západu říká: „Bavil jsem se o tom s některými členy vlády a všichni mi řekli, že Čínu nyní nelze tvrdě kritizovat, protože je důležitá pro diplomatická jednání se Severní Koreou či Íránem.“ Drak, který chrlí oheň Barnett nicméně praktiky čínské vlády sám kritizuje. „Čínská vláda mluví o harmonickém světě, svými metodami ale vytváří pravý opak, tedy národnostní a etnické napětí. Před lety jsme Čínu označovali za draka, který nechrlí oheň. To se teď změnilo,“ říká profesor.
Čínu odsuzuje drtivá většina zde žijících Tibeťanů. „Čínská vláda je vždy proti nám připravena použít armádu. Číňané jsou arogantní a nikomu nedůvěřují, to je asi jejich největší slabost,“ míní například Tibeťan Tanzing, který v New Yorku vyučuje tibetštinu. Nechtěl uvést celé jméno, protože se bojí o osud svých příbuzných ve Lhase.
Tanzing přitom chápe i projevy násilí. „Tibeťané už prostě ztratili trpělivost. Útlak trvá příliš dlouho,“ říká. Jakmile se dostane k tématu nezávislosti Tibetu na Číně, začne mluvit s viditelným vzrušením. Odmítá přitom tvrzení čínské vlády, že bez Číny by Tibet nepřežil. „To je naprostý nesmysl, vždyť jsme přežili tisíce let v horách. Jsme totiž duchovně silní,“ tvrdí Tanzing.
Silná spiritualita mu podle jeho slov pomáhá se vyrovnávat se životem i v hlučném a občas neurotickém New Yorku. Vždy si dokáže najít čas a místo k meditacím. Ve své kanceláři stejně jako doma má ve zdi vybudované malé svatyňky. Tyto miniaturní svatostánky mu nahrazují velkolepé buddhistické chrámy, které v Tibetu před mnoha lety rád navštěvoval. Při pohledu na dalajlamu se však opět vrací jeho rozhořčení nad počínáním čínské vlády. Dráždí ho, že Peking o jeho Svatosti mluví jako o teroristovi a mafiánovi.
„On (dalajlama) je jako naše duše. To, že jej čínská vláda tak uráží, většinu z nás hodně bolí,“ říká Tanzing. „Na druhou stranu chápu, proč ho Peking tak osočuje. Kdyby svou kritiku zaměřili na nějakého duchovního přímo v Tibetu, udělali by z něho možného vůdce. Uráží ale tímto způsobem někdo čínského prezidenta? “ dodává dotčeně.
V New Yorku lze též najít i Tibeťany, kteří za současnou situaci viní tibetské duchovní. „Neříkám, že se čínská vláda občas nechová hulvátsky, nelíbí se mi třeba drancování přírodních zdrojů Tibetu. Někteří mniši jsou ale příliš radikální a vyzývají k násilí. To přece odporuje buddhismu!“ řekl mi muž, jenž na Manhattanu vlastní obchod s tibetským uměním.
Podle lingvisty Tanzinga o návratu do Tibetu smýšlí 90 procent všech jeho krajanů, žijících dnes v New Yorku. Jejich počet se odhaduje na 10 000, tvoří tak vůbec nejpočetnější tibetskou komunitu v USA. S názorem, že se „američtí Tibeťané“ chtějí jednou vrátit do své rodné země a usadit se tam, ovšem nesouhlasí profesor Barnett. „Většina zde žijících Tibeťanů přišla do USA z Indie a Nepálu. Tito lidé Tibet nikdy nepoznali, narodili se v exilu. Neříkám, že by Tibet nechtěli navštívit, ale pochybuji, že by tam chtěli začít žít.“
I přes proklamovanou spiritualitu tady většinu Tibeťanů drží peníze. Právě kvůli nim jich většina do Amerika přišla. Přiznává to i Tibeťan Tsewang z Times Square. Když večer končí s kampaní za svobodný Tibet, svěří se mi s příběhem, v němž peníze hrají důležitou roli.
Tsewang vypráví o svém strýci, který se dnes v Tibetu živí jako pastevec jaků. Čínské úřady jej před pár lety donutily, aby nehnojil exkrementy tohoto pro Tibeťany posvátného zvířete, ale umělými hnojivy. „Strýc musí za tato čínská hnojiva, která ničí půdu, draze platit,“ vykládá Tsewang. Podle svých slov chce proto tady v New Yorku vydělat dost peněz na to, aby jednou strýce dostal z dluhů. A třeba mu koupil úplně nové stádo jaků.
***
„Číňané nás léta ponižují a zotročují. Chtějí nás předělat k obrazu svému. Sami by se přitom měli naučit myslet. Každopádně je načase povstat. Není vhodnější příležitosti, než jsou olympijské hry, které sleduje celý svět.“
„Neříkám, že by Tibet nechtěli navštívit, ale pochybuji, že by tam opravdu chtěli začít žít.“
O autorovi| Eduard Freisler, dopisovatel LN v USA
