Melvyn C. Goldstein Vydalo nakladatelství University of California Press, Berkeley - London 2007. 639 stran.
History as Propaganda.
Tibetan Exiles versus the People’s Republic of China
John Powers Vydalo nakladatelství Oxford University Press, Oxford 2004. 207 stran.
Contemporary Tibet.
Politics, Development and Society in a Disputed Region
Barry Sautman a June Teufel Dreyer (eds.) Vydalo nakladatelství M. E. Sharpe, Armonk - London 2006. 360 stran.
Čínsko-tibetský spor je mimo jiné sporem o interpretaci dějin vzájemných vztahů, navázaných v polovině 7. století. V knize History as Propaganda John Powers zdokumentoval, že na klíčové události čínsko-tibetských vztahů se obě strany dívají zcela odlišně.
Posedlost historickým vnímáním charakterizuje hlavně čínskou stranu, jež se může opřít o mnoho sinocentrických pramenů. Císařská Čína nepoznala model rovnoprávných vztahů s okolními státy a veškeré kontakty mezi čínským císařem, Synem Nebes, a vládci okolních říší vnímají dobové prameny jako nerovnoprávné: nečínští vládcové z tohoto pohledu neměli jinou volbu než přinést císařovi daň a poklonit se mu.
Na druhé straně tibetské prameny odrážejí především buddhistický pohled: jejich autory byli lamové, kteří se soustředili na náboženské dějiny a politické události byly pro ně důležité, jen pokud souvisely se šířením Buddhova poselství. Kontakty s Čínou, kterým se tibetské zdroje věnují jen okrajově, rovněž vnímají v buddhistickém kontextu jako rovnoprávné vztahy mezi politickým patronem a náboženským vůdcem.
Po založení Čínské lidové republiky 1. října 1949 se nová politická garnitura odvolávala na historický nárok na „vlastnictví“ Tibetu a Mao Ce-tung deklaroval zájem „mírově osvobodit“ Centrální Tibet. Čínská vojska překročila východní hranice Tibetu začátkem října 1950 a tibetská delegace nakonec 23. května 1951 v Pekingu podepsala takzvanou 17bodovou dohodu. Její text poprvé výslovně konstatuje, že Tibet tvoří součást Číny. Čínská strana v dohodě garantovala zachování tradičního politicko-ekonomického systému a přebrala zodpovědnost za vnější záležitosti a obranu. Smlouva zároveň umožnila pekingské vládě vytvářet v Tibetu vlastní administrativně-vojenské úřady. Její politika byla zpočátku poměrně liberální a tradiční systém zůstal zachován.
Komunistický režim usiloval získat podporu tradičních tibetských politických elit: buddhistického duchovenstva a aristokracie. Monografie Melvyna C. Goldsteina, nejvýznamnějšího odborníka na dějiny Tibetu ve 20. století, ukazuje, že tento záměr se v letech 1951-1955 v zásadě podařilo uskutečnit. Část tibetských elit sice režim odmítala, ale umírněná politika přesvědčila i 14. dalajlamu, který viděl prostor pro koexistenci dvou odlišných ideologií a zřízení. Je pozoruhodné, že v této fázi zůstala všechna majetková, politická i ekonomická privilegia zachována a třídní boj zuřící tehdy v čínských provinciích se Centrálnímu Tibetu vyhnul. Co je vlastně Tibet?
Kamenem úrazu se stalo vnímání Tibetu: podle dalajlamy tvoří jeho součást všechna území obývaná Tibeťany, tedy i mimo Autonomní oblast Tibet (formálně založenou roku 1965) v přilehlých čínských provinciích Čching-chaj, Kan-su, S’-čchuan a Jün-nan, kde žije asi polovina ze 4,8 milionu Tibeťanů. Ustanovení 17bodové smlouvy by tedy měla platit i pro tyto regiony.
Čínská strana termínem Tibet však označuje jen Centrální Tibet, a tak v polovině 50. let úřady zaváděly i v okrajových oblastech socialistické reformy. Půda se konfiskovala, vytvářely se pracovní komuny a začala násilná kampaň proti buddhismu. Spontánní odpor obyvatelstva východního a severního Tibetu vyvrcholil vznikem partyzánských uskupení. Kvůli násilným reformám Centrálního Tibetu se prudce zhoršovaly vztahy mezi čínskými úřady a 14. dalajlamou, který se kompromisy, přijímanými stále více kontroverzně, snažil zabránit vyostření konfliktu.
1959: konec čínské tolerance Napětí vyvrcholilo 10. března 1959 povstáním, které potlačila armáda. Dalajlamovi se podařilo uprchnout do indického exilu, kam ho následovalo 100 tisíc Tibeťanů. V Dharamsale založili exilovou vládu, kterou však žádný stát neuznal. Během dalších desetiletí se v exilu podařilo vytvořit nové politické instituce. V roce 1963 v exilu dalajlama zveřejnil text ústavy budoucího Tibetu: odvolává se na Všeobecnou deklaraci lidských práv a Chartu OSN a představuje posun směrem k modernímu a demokratickému Tibetu. Nejvyšším politickým představitelem tibetské vlády je premiér, v současnosti je jím Samdhong rinpočhe. Sám 14. dalajlama má nadále dominantní postavení ve vládních institucích i parlamentu. V posledních letech však v rozhovorech opětovně konstatoval, že v budoucnosti by se měla politická role dalajlamy oslabovat.
Povstáním ve Lhase v březnu 1959 tolerantní politika čínské vlády skončila. Tibetská aristokracie přišla o svá privilegia i majetek. Mnozí obyvatelé byli uvězněni jako „reakcionáři“ a úřady postupně zavíraly kláštery, které označily za střediska protičínských aktivit. Tradiční tibetská vláda byla rozpuštěna a moc definitivně přešla do rukou čínských úředníků a Tibeťanů ochotných spolupracovat. Centrální Tibet nastoupil cestu rychlých socialistických reforem.
Roku 1966 v Číně začala kulturní revoluce. Kampaň, kterou rozpoutala Maova skupina v komunistické straně, zasáhla i Tibet. Vnitrostranický spor přerostl v občanskou válku, která měla v oblastech osídlených nečínským obyvatelstvem charakter etnického konfliktu. Kulturní revoluce bojovala proti „čtyřem starým“ (kultuře, myšlení, zvykům a obyčejům) - potírala všechny veřejné projevy tibetské kultury, používání jazyka a písma i nošení tradičního oděvu. Národnostní politikou se stala asimilace. Rudé gardy zničily téměř všechny kláštery a chrámy v Tibetu. Desetitisíce mnichů skončily v pracovních táborech a mnozí zaplatili za svou víru životem. Nejtragičtější etapa moderních tibetských i čínských dějin skončila až smrtí Mao Ce-tunga v září 1976.
Nová politika čínské vlády spojovaná se jménem Teng Siao-pchinga začala roku 1978. Kromě pragmatických ekonomických reforem a otevírání program komunistů znamenal i nový přístup v oblasti národnostní a náboženské politiky. Základem vládní politiky vůči Tibetu byl šestibodový program, zformulovaný v květnu 1980 tehdejším generálním tajemníkem komunistické strany Chu Jao-pangem. Program měl dimenzi ekonomickou (daňové úlevy, flexibilní ekonomická politika respektující místní specifika, subvence ústřední vlády) i etnickou (posílení autonomních práv, oživení tibetské kultury a vzdělávání, zvýšení počtu tibetských a odsun části čínských kádrů).
V praxi se uskutečnila hlavně ekonomická opatření. V první polovině 80. let rostl životní standard a společenská atmosféra se uvolnila. Mezi příslušníky etnických minorit došlo zároveň ke kulturnímu a náboženskému oživení. Tibeťané obnovili kláštery a vstoupily do nich tisíce mladých mnichů. Chanové a národnostní menšiny Problematiku Tibetu a Tibeťanů nutno vnímat v kontextu etnické situace a menšinové politiky v ČLR. Čína je oficiálně „jednotným mnohonárodnostním státem“, jehož všichni příslušníci patří k tzv. čínskému národu. Kromě většinového etnika (Chanové, etničtí Číňané) tvořícího 92%populace, stát uznává dalších 55 národnostních menšin, jimž ústava zaručuje rovnoprávnost. Představují sice jen 8 % populace, ale obývají dvě třetiny území a navíc sídlí hlavně ve strategicky důležitých příhraničních regionech, kde se nacházejí ložiska nerostných surovin.
Politickým řešením v regionech souvisle osídlených menšinovým etnikem je koncepce územní autonomie. Tibet je jednou z pěti autonomních oblastí v ČLR, jejichž orgány mají pravomoc formulovat vlastní ekonomickou politiku, neaplikovat některá nařízení ústřední vlády, právo uzákonit používání vlastního jazyka a písma, zakládat školy. Předsedy administrativních orgánů mají být podle zákona osoby patřící k dané národnostní menšině. Mnohé pravomoci autonomních orgánů jsou však formulovány velmi obecně, často podléhají schvalování ústředních orgánů, v nichž jsou příslušníci národnostních menšin zastoupeni jen slabě.
Během první poloviny 80. let se ekonomická i kulturní situace v Tibetu zlepšila, ale jednání mezi Dharamsalou a Pekingem po roce 1979 nikam nevedla. Dalajlama se odhodlal k diplomatické ofenzivě. V září 1987 navštívil USA a před výborem pro lidská práva Kongresu vystoupil s pětibodovým mírovým plánem pro Tibet. Žádal přeměnu Tibetu na demilitarizovanou mírovou zónu, vyzval Čínu, aby zastavila přesídlování Chanů do Tibetu, respektovala základní lidská práva Tibeťanů, zastavila znečišťování životního prostředí v Tibetu a navázala vážný dialog o jeho budoucím postavení.
V dalším vystoupení v červnu 1988 před poslanci Evropského parlamentu dalajlama naznačil vůli dosáhnout kompromisu - připustil, že by Tibet zůstal součástí Číny, ale správa vnitřních záležitostí by přešla do tibetských rukou a ústřední vláda by přebrala odpovědnost za zahraniční politiku a obranu. Ani tyto návrhy, které vyvolaly vlnu kritiky mezi některými exilovými skupinami, čínská strana neakceptovala a označila je za skrytý požadavek nezávislosti.
V Tibetu samém se situace začala radikalizovat. V září 1987 se ve Lhase rozpoutaly první protičínské demonstrace. Demonstranti, především z řad mnichů, požadovali nezávislost Tibetu a odchod Chanů. Situace se vyostřila v březnu 1989, kdy ve Lhase propukly masové nepokoje. Armáda je potlačila a vláda vyhlásila v Tibetu výjimečný stav. Dramatický rok 1989 (4. června armáda zasáhla proti demonstrantům na pekingském náměstí Tchien-an-men) skončil udělením Nobelovy ceny míru 14. dalajlamovi.
V 90. letech se čínská politika soustředila na zvýšení ekonomické úrovně. Roku 1994 vláda odsouhlasila miliardu dolarů na investiční projekty v Tibetu a v této strategii pokračovala i po roce 2000. Jedním z výsledků je i vybudování železnice do Lhasy, uvedené do provozu v červenci 2006. June Teufelová Dryerová ve sborníku Contemporary Tibet argumentuje, že velká část subvencí nebyla využita efektivně, nepřinesla zvýšení životní úrovně Tibeťanů a sloužila hlavně na financování čínského administrativního a vojenského personálu. Krom toho investice a daňové úlevy způsobily masovější přesídlování Číňanů do Tibetu (dle oficiálních čínských údajů tam žije 5%Chanů, reálně se odhaduje 20 %). Zvýšený tlak Číňanů vyvolává u mladší generace Tibeťanů pocit sociální a ekonomické marginalizace.
Frustrace z nemožnosti společensky se uplatnit způsobila i současné protesty. Řešení tibetské otázky se však neomezuje na zvyšování životní úrovně. Rostoucí počet Číňanů v Tibeťanech vyvolává pocit ohrožení etnické a kulturní identity. Restriktivní náboženská politika uplatňovaná od začátku 90. let (posílení státního dozoru v klášterech, politické kampaně zaměřené na mnichy, státem stanovené kvóty mnichů, zasahování státu do výběru buddhistických znovuzrozenců) zasáhly Tibeťany nejcitelněji, neboť tibetský buddhismus pro ně představuje nejdůležitější zdroj identity, mniši mají ve společnosti významné postavení a tradičně se angažovali i v politickém životě.
Oficiální čínské reakce na nedávné protesty ukázaly, že současní čínští představitelé nejsou připravení přijmout pragmatičtější politiku vůči Tibetu, a už vůbec nemíní jednat se 14. dalajlamou. Změnu postavení Tibeťanů může přinést pouze demokratizace režimu v Pekingu, který jednou bude respektovat lidská práva a náboženské svobody všech obyvatel a zároveň kulturní specifika nečínských etnik včetně Tibeťanů.
***
Demonstrace tibetských mnichů a laiků, které začaly ve Lhase 10. března, pět měsíců před olympiádou v Pekingu výrazně narušily obraz Číny. Protesty nereagovaly na změnu čínské politiky v Tibetu, ale odrážejí frustraci z dlouhodobě neřešených problémů. Protestující opět žádali nezávislost Tibetu.
V letech 1951-1955 se komunistům podařilo získat podporu tradičních čínských elit. 14. dalajlama viděl prostor pro koexistenci dvou odlišných ideologií a zřízení. V této fázi dokonce zůstala zachována všechna i ekonomická priv„ majetková, politická ilegia.
O autorovi| Martin Slobodník Autor vyučuje na Univerzitě Komenského v Bratislavě sinolog a tibetolog
