Je léto 2009. Fanatický europoslanec Cohn-Bendit střílí pistolí, kterou tajně přechovával z doby své mladické revoluční minulosti, před Pražským hradem na českého prezidenta Václava Klause za to, že rozvrátil EU. Sanitka odváží zraněného prezidenta do Střešovické nemocnice, Petr Hájek v tiskovém středisku velí přidat židle, protože předpokládá mimořádnou účast novinářů. Žádní ale nepřicházejí, jen pár stálých zahraničních korespondentů. Televize sice mění program (320. dílem Ordinace se stává Chaunova Léčba Klausem), na budovách se objevují černé vlajky na půl žerdi - ale jinak ticho. Stejně jako o pár dní později, když se valí Prahou mohutný pohřební průvod
Zdá se vám to absurdní? I mně se zdálo absurdní, když jsem psal na tomto místě přesně před měsícem o novém zákonu, že by mohl vzniknout v hlavách zákonodárců vědomě a ne nějakým omylem. Obsahoval dvě problematické věci: zákaz zveřejňování odposlechů (komu z politiků by se taky líbilo číst si po letech, jak se kamarádil s mafiány!) a zákaz identifikace některých obětí trestných činů. Na tom druhém by zase nebylo nic tak pobuřujícího, kdyby vpašované slůvko „nebo“ naráz nerozšířilo ochranu mladistvých na všechny. Včetně nebohých Karla Svobody a Ivana Hlinky, u nichž také nebylo v první chvíli zřejmé, zda nezemřeli jako oběti trestného činu a média by správně o jejich smrti nesměla informovat pod hrozbou miliónových pokut.
„Oni v Senátu tuhle pitomost opraví,“ uklidňovali mě právníci. Bohužel neopravili. Zákaz zveřejňování odposlechů, který by prakticky paralyzoval činnost investigativních novinářů, sice ve čtvrtek odmítli, ale zákaz zveřejňování jmen obětí, který může paralyzovat činnost všech novinářů, tam s klidem ponechali.
„Ty nevíš, že už Cipolla tvrdil, že jednat nebo jakkoli se družit se stupidními lidmi se vždy ukáže být chybou?“ utěšoval mě můj známý, intelektuál. „Jak Cipolla uvádí, především proto, že si jen těžko dovedeme představit proč a jak blbové myslí a jednají.“ A poslal mi výtah ze studie The Basic Laws of Human Stupidity, kterou italský myslitel Carlo Mario Cipolla sepsal už v sedmdesátých letech minulého století a vydal v roce 1988 pod názvem Allegro ma non troppo.
Je to povzbudivé čtení. Podle Cipolly je totiž osobní stupidita (blbství) nezávislá na jakékoliv jiné charakteristice dotyčné osoby, vyskytuje se stejně tak mezi dělníky, studenty i profesory, mezi ženami i muži, ve vyvinutých i nevyvinutých společnostech a je rozpoznatelná jednoduše: stupidní člověk (blb) velmi aktivně vykonává činnost, která způsobuje ostatním újmu, aniž by z toho měl jakýkoli užitek. Často na ni dokonce doplatí i sám! Cipolla dělí lidi do čtyř kategorií (Helpless - bezbranný, Inteligent -rozumný, Bandita - prospěchář, Stupid - blb) a rozpracoval dokonce do vektorových grafů stav a pohyb společnosti podle toho, které kategorie sílí. Uvádí i příklady: jednalli Tom tak, že z toho měl ztrátu, ale Dick zisk, je Helpless. Jestliže měl zisk on i Dick, je Inteligent. Měl-li zisk on a Dickovi způsobil ztrátu, je Bandita - a jednal-li tak, že ublížil všem včetně sebe - je prostě blb. Jak uvádí Cipolla, blbství nelze vymýtit, protože je konstantně přítomné v každé společnosti. Ale důvodem, proč jdou některé země, kultury a civilizace do pekel, bývá, že ostatní skupiny ponechají blbům větší prostor k aktivitě, a tudíž zesílí jejich vliv.
Jakkoli to rovněž vypadá absurdně, Cipolla mě nakonec potěšil. Doposud jsem si myslel, že nejsilnější a nejvlivnější je u nás kategorie Bandita
