V centru Plzně potkáte o víkendu jen pár turistů. Kde to ale žije, je místní Škoda park. Vedle několika plácků na beach volejbal, nohejbal či streetbal, freestylové rampy pro skateboardisty a horolezecké stěny sem lidi táhne hlavně ovál z hladkého asfaltu – skoro půl kilometru dlouhá in-line dráha.
Šestadvacetiletá Věra, kterou tu minulou neděli potkávám, mi nadšeně říká, že je na bruslení „zcela závislá“. Jezdí tři roky, skoro každý den a za každého počasí – často i v dešti. Pánové naproti tomu neskrývají, že „inlajnováním“ spojí příjemné s užitečným. Například třicátník Miloš si pochvaluje nejen zlepšení kondičky, ale i půvab slečen, které tu krouží povětšinou v přilehlých tílkách a šortkách.
Boom in-line bruslení je záležitostí konce 20. století – brusle primárně určené pro letní přípravu hokejistů se tehdy dostaly mezi širokou veřejnost. Už o dvě století dříve ale John Joseph Merlin, výrobce hudebních nástrojů a vynálezce různých mechanických přístrojů, přišel s párem dřeváků „určených k pohybu po malých kovových kolečkách“. Traduje se, že na svých „bruslích“ naboural na jedné oslavě do velkého zrcadla, které se roztříštilo. Příhodu okomentoval slovy, jež na své aktuálnosti neztratila ani dnes: „Rozjet se nikdy nebyl problém, ale zastavit ano.“
Podle provozovatele internetového obchodu s in-line bruslemi Václava Malzera jsou poslední trendy v inlajnování jasné: „Prosazují se větší kolečka na úkor menších, jsou totiž rychlejší a snáze překonávají nerovnosti. I velká kolečka mají ale své nevýhody – jsou o něco hůře ovladatelná, a hodí se tak spíše pro běžnou rekreační jízdu z bodu A do bodu B, ne však na složitější triky,“ říká a dodává, že při výběru bychom se měli zaměřit hlavně na značku ložisek. „Od těch no name za 250 korun ruce pryč!“ varuje.
text a foto
