Základní škola z náměstí Curieových v Praze by mohla snadno patřit mezi ty, které aspirují na zavření. Sídlí totiž v historickém centru Prahy, kde notoricky chybějí obyvatelé, natož ti se školními dětmi. Přesto nemá o žáky nouzi. Někteří dojíždějí i z okolí Prahy a také je tu vidět hodně cizinců. Není pochyb, že reference, které si rodiče mezi sebou předávají, budí zájem. Proč?
Něco napoví například způsob, jak se přistupuje k těm nejmladším. Hodina čtení, kterou vede Radka Pištorová, není taková, jakou bychom si asi představili. Ačkoliv je ve druhé třídě 24 dětí přibližně stejného věku, způsob práce připomíná spíš venkovskou malotřídku, kde sedí v jedné místnosti dohromady prváci, druháci i třeťáci. Dvourychlostní vyučování Učitelka nečte s celou třídou, ale s jednotlivými skupinkami. „Pokud by se měli na jednom článku střídat všichni, na jednoho žáka by se dostalo jen jednou za dlouhou dobu a ve skutečnosti by se všichni nudili,“ říká Pištorová. Proto vybere třeba text z některého dětského časopisu, okopíruje a rozdá jej jenom osmi dětem. Další dostanou samostatnou práci, například doplňovačku, která nevyžaduje učitelčinu pomoc ani vysvětlování. Někdy se dokonce spojí český jazyk s matematikou. Jedni počítají, druzí se věnují čtení.
Učitelé, kteří pracují s nejmenšími žáky, dobře vědí, že na startu na tom nejsou - a ani nemohou být - všichni stejně. Někteří už třeba při nástupu do školy sami čtou, jiní neznají ani jednotlivá písmena. Jedni počítají do deseti, další do sta, někomu je sotva šest, někomu už pár měsíců přes sedm let. Přitom by se neměli vzájemně zdržovat ani se stresovat zbytečným soutěžením.
„Během prvního pololetí v první třídě je zřejmé, že se třída dělí na rychlejší a pomalejší. A pak jsou tu děti, které vůbec není třeba obtěžovat slabikováním. Těm se v hodinách českého jazyka, případně i matematiky, věnuje zvlášť specialistka, která s nimi pracuje na nejrůznějších projektech, třeba o Praze nebo o zvířatech,“ vysvětluje Radka Pištorová. Speciální skupiny jsou podle ní důležité hlavně v prvních dvou letech. Ve třetí třídě už se většinou úroveň srovná. Škola zapojuje do svého programu také rodiče. Několikrát do roka mají možnost přijít se podívat do vyučování a většinou toho také využívají. „Děláme pro ně třeba takovou obdobu televizní soutěže i s porotou. Vyrobíme orámované malé pódium, jako by to byla obrazovka, a děti oblečené v kostýmech, aby to bylo pro ně zajímavější, se na něm střídají ve čtení ukázek z nejrůznějších pohádek. Rodiče pak hádají a zapisují, z které pohádky ukázka byla. Nakonec se vyhodnocuje, kdo z rodičů byl nejúspěšnější.“ Názorná škola života Učitelka Radka Pištorová netvrdí, že má jednoznačný recept na to, jak naučit děti rychle číst. Na otázku, zda je přirozenější metoda slabikování, nebo takzvaná genetická metoda, při níž se žáci učí rozeznávat celé slovo naráz jako symbol nebo obrázek, odpovídá, že si není jistá. Sama učí pomocí slabikování, ale má podezření, že děti, které se naučily číst samy, vnímají možná slova spíše jako celek.
Ví však, že děti musí učení bavit a že k tomu dobře slouží například scénky. Ty se osvědčují i při osvojování dalších dovedností. „Třeba loni nacvičili druháci formou scének první pomoc. Jeden byl zraněný, druhý doktor v bílém plášti, měli k dispozici telefon. Diváky jim byli žáci první třídy. Užili si všichni. A všichni si budou nejspíš pamatovat, co je potřeba udělat, když si někdo zlomí nohu nebo upadne do bezvědomí.“
Nová rubrika
Není škola jako škola a dnes už neplatí, že 20. listopadu všichni druháci v republice probírají násobilku devíti a 3. ledna měkké souhlásky. Učitelé a ředitelé jsou sice povinni směřovat k cílům, které platí všeobecně, zdaleka to však nemusejí dělat všude stejně. Proto jsme se rozhodli přinášet v Akademii příklady těch, jejichž nápady by mohly být inspirující.
