„Musel to mít dobře vymyšlené a hlavně má asi nervy ze železa, když naložil auto půl miliardou a pak zůstal v práci a dělal, jako by se nechumelilo,“ říká v jedné z pražských hospod osmadvacetiletý Daniel, manažer jedné personální firmy, a jeho spolustolovníci mu přikyvují. „Čistá práce,“ říkají.
Na podobné názory lze narazit kdekoliv. U piva se živě probírají možnosti, kde Procházka i s penězi je. „Doufám, že není tak hloupej, aby se schovával někde doma. Pravděpodobně je už za kopečkama. Nejlíp by bylo, kdyby to vzal autem do Německa, pak někam dolů k vodě. Třeba do Francie a tam na loď a do nějakých mezinárodních vod. Tam už ho nedostanou,“ říká u sklenky vína třiatřicetiletá Barbora.
„Fištrón je sympatický“
Policejní psycholožka Ludmila Čírtková, která vypracovávala řadu posudků na nejrůznější delikventy, tvrdí, že taková reakce veřejnosti je pochopitelná. „Sympatie se zločincem, který provedl kriminální čin, v němž je určitá dávka fištrónství, je téměř automatická. Lidé obdivují nápad, s jakým do toho ten dotyčný šel, a oceňují to, že nemá ,na rukou krev‘,“ říká Čírtková.
Podobnou vlnu sympatií podle ní před lety zvedli i bankovní lupiči, kteří v Berlíně přepadli pobočku banky a drželi několik rukojmí. „Zatímco část z nich vyjednávala s policií, další vykopali tunel do podzemních garáží, odkud odjeli. Nikomu se nic nestalo, ale lidé dlouho nemluvili o ničem jiném než o jejich úniku,“ vzpomíná psycholožka. Čím větší finta či originalita, tím víc se podle Čírtkové o činu mluví. V tomto případě je to především kvůli tomu, jak velká částka z trezorů firmy zmizela. Navíc je to způsobené i tím, že „poškozeným subjektem“ je instituce, tedy bezpečnostní služba. „Lidé se s ní nemohou ztotožnit, a proto je to tolik netrápí,“ vysvětluje psycholožka.
Z jejích zkušeností ale vyplývá, že po čase dojde u lidí k jakémusi „vystřízlivění“. „Začnou ten skutek posuzovat v reálných kontextech a obecně nastavených pravidlech. Nakonec si většinou budou přát, aby jej dopadli.“
