Že to vůbec čtete!“ ozval se mi za zády český mužský hlas. Trochu překvapivě vzhledem k tomu, že jsem si s knihou Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek II zalezl až do písečných dun pláže Maspalomas na největším z Kanárských ostrovů.
„Proč bych to neměl číst? Je to přeci zajímavé,“ Otočil jsem se k opálenému čtyřicátníkovi, který právě mířil po pláži k nedalekému hotelu. Na rozdíl od předchozího dne, kdy si to kolem mě hasil v golfovém vozíku se sadou holí, tentokrát pěšky.
„Vždyť tomu sám nevěříte, co říkáte,“ usadil mě s bohorovným úsměvem. „Koho, kdo v těch složitých finančních operacích přímo sám nejel, by to mohlo opravdu zajímat? Kontokorenty, proúvěrovávání, jestli IPB dá na IPS tomu či onomu? Jestli přemluví Sekyra s Mrázkem přes Voráčka Procházku -nebo Bakala s Tulikourou přes Stiesse Klacka? Normálního smrtelníka musí ta změť jmen, názvů a vztahů znechutit.“
„Mě na tom nezajímají jména,názvy a částky,“ nedal jsem se. „Ale to zákulisí. To propojení zločinu, kapitálu a politiky. Ty převodové mechanismy. Že člověk, který si objednává vraždy, vodí přes poradce a lobbisty jako loutky vrcholné politiky, aby za něj ovlivňovali vrcholné bankéře a dopomohli mu k bohatství. Ta špína.“ „Ale tak to prostě je,“ zívnul znuděně. „Zvláštní to připadá jen tomu, kdo se v tom oboru nepohybuje. Byla snad ta jedna parta lepší a čistší - jak to nazýváte - než ta druhá? Čistý v tom vašem slova smyslu si může dovolit být jen ten, kdo je chudý.“
Uvědomil jsem si, že pojmenoval poměrně přesně něco, co jsem si zatím nezformuloval. Až do té chvíle jsem pociťoval z těch otištěných policejních odposlechů, které úředně vyšuměly do ztracena, jen to, co zmiňovala většina komentářů a recenzí. Znechucení nad tím, jak skrytý vládce organizovaného zločinu dokázal do sféry zapojit, koho si umanul. Včetně těch nejvyšších a nejmocnějších, označovaných kódovými názvy Prófa (Václav Klaus), Íčko (Ivan Langer), Téčko (Vlastimil Tlustý) a Mlha (Miloš Zeman). Jak mu sloužili, když šlo o miliardy, místo aby se od něj štítivě distancovali. Jenže to skutečné znechucení z tajné exkurze do zákulisí velkých finančních transakcí nespočívalo v tom, že sloužili jemu, ale vůbec že někomu sloužili. A že kdyby nesloužili jednomu, sloužili by tak jako tak někomu jinému, kdo je zvyklý postupovat stejně. Až na ty vraždy.
Protože kdo pracuje s penězi jako předmětem a zároveň cílem svého života, vždycky takzvaně kope za někoho. Jen my naivkové, kteří se snažíme obléknout bezostyšně nahá těla hráčů do dresů morálky, veřejné služby a nějaké vyšší vize, se pak divíme, že někde praskají ve švech, jinde zpuchřely a ještě jinde jsou notně špinavé. A hráči se nám tiše smějí...„Chcete říct, že kdo opravdu chce být bohatý, nemůže zůstat čistý nikdy? Že to jsou jen takové lži: ne každý zbohatl nečestným způsobem? Že slušný miliardář je prostě protimluv?“ Otočil jsem se k němu.
Ale nebyl tam. Prostě zmizel, jako by na té pláži nikdy nebyl. Jako kdyby se mi to jen zdálo.
U večeře jsem se rozhodl, že si vyzkouším, jak to s tím naším odpoledním setkáním vlastně bylo.
„Zajímavá knížka, co?“ Zazubil se, když jsem si přisedl a položil knížku jen tak mimochodem na stůl. „Ten měl ale konexe, ten Mrázek!“ Zašklebil se závistivě.
