Když v dětství chodila do Lidové školy umění v Ústí nad Labem, prý se jí smáli, že při portrétu začala kreslením prstu nebo ucha. A takhle – navzdory pravidlům i pravděpodobnosti – nakonec přesně vystihla podobu člověka, který jí stál modelem. Takže v tom smíchu bylo i dost obdivu. Vždycky se prý v něčem odlišovala, z každého kolektivu zvláštně trčela.
* Prý vás rodiče přihlásili na uměleckou přípravku dřív než do školy?
To je pravda. Byla jsem prý odjakživa trochu uzavřená, nepotřebovala jsem až tak moc společnost kamarádů, žila jsem si spíš sama v sobě a neustále něco tvořila. Ta umělecká přípravka a osvícený přístup tamních lidí mě hodně ovlivnily. Mimo jiné jsem tam narazila na knihy o Leonardu da Vincim. Ten mě jako dítě fascinoval svou fantastickou kresbou a invencí. Líbilo se mi, že byl zároveň velkým umělcem i velkým vynálezcem, že v sobě dokázal sloučit dva světy. Možná tahle chvíle začala stimulovat moji počáteční touhu a přemýšlení o designu, spojení umění a praktičnosti.
* A věděla jste už tehdy, že se chcete dát na umění?
Vůbec ne. Šla jsem studovat anglické gymnázium, bavily mě jazyky a vždycky jsem chtěla být tlumočnicí a překladatelkou, chtěla jsem cestovat po světě. Vedle toho jsem dělala vrcholově atletiku, konkrétně skok do dálky a trojskok. Že se přihlásím na UMPRUM a budu studovat design, mě napadlo víceméně ze dne na den, ačkoli to vyplynulo z mého celkového výtvarného založení.
* Šla jsem tam de facto bez přípravy, po hlavě.
Takže to byl svého druhu taky takový skok daleký...
* Dalo by se říci, že ano, nebo spíš skok do neznáma. Byla to zajímavá situace. Zatímco všichni ostatní uchazeči si s sebou přinesli nějaké portfolio designérských návrhů, já jsem tam přišla jen se svými kresbami a nafocenými olejomalbami, těch jsem měla dost, protože jsem od malička tíhla k malbě. O samotném designu jsem toho moc nevěděla. Napoprvé mě tehdy nevzali, ale dostala jsem se do úzkého výběru, takže mě to celé jenom pozitivně „nakoplo“. Další rok jsem se přihlásila zase – a to už jsem byla na design přijata. Nejdříve do Zlína a odtamtud jsem po roce přešla do Prahy, do ateliéru Michala Froňka a Jana Němečka, kteří vedou designérské studio Olgoj Chorchoj.
První čtyři roky studia na UMPRUMu jste se zároveň pohybovala ve vrcholové atletice. Dokonce jste byla juniorskou mistryní republiky v trojskoku. Skloubit svět umělců a skokanů muselo být asi trochu obtížné...
Čistě technicky se to dalo zvládnout bez větších problémů, protože na UMPRUMu po vás nevyžadují, abyste tam od rána do večera vysedávali. Takže jsem každý den ráno chodila do školy a odpoledne na tréninky. Spíš byl problém s tím, že jsem se necítila být součástí sociální skupiny sportovců ani umělců, i když k těm jsem měla blíž. Pro obě komunity jsem byla tak trochu exot. Vlastně jsem nikdy úplně nepatřila do nějaké party. Jsem sice z podstaty individualistka, ale v mém případě to zároveň znamenalo žít ve vlastním zajetí. Samozřejmě že mě přitahoval ten trochu bohémský umělecký svět a že jsem pár dýchánků absolvovala a chodila občas spát až pozdě k ránu i přesto, že jsem pořád dělala vrcholový sport. Jsem člověk, který si nic neodpustí.
* Pronikal nějakým způsobem sport do vašeho uměleckého uvažování?
Například jsem si prošla obdobím, kdy jsem navrhovala produkty ve výrazných, neonových barvách. Určitě jsem v tom byla ovlivněná barvami, které jsem viděla kolem sebe při trénování na stadionu, třeba svýma svítivě oranžovýma tretrama... Svět sportovců tyhle reflexní barvy náramně podporuje. Jako designérka jsem se tehdy teprve hledala, chtěla jsem se nějak odlišit a vytvořit si nějaký svůj výtvarný jazyk. Ta výrazná barva na první pohled zaujme, ale lépe se vyjímá v časopisech než v bytě. Takhle zářivé kusy nábytku působí ve většině interiérů jako pěst na oko a hůře se kombinují. Proto se poslední dobou snažím, aby to, co dělám, nebylo prvoplánově výrazné, ale spíš sofistikovaně řešené pro univerzálnější použití.
* Zmoudřela jste?
Ne, nějakou míru použitelnosti jsem sledovala víceméně vždycky. Někteří designéři občas provedou čistě materiálově experimentální věc, třeba vyřezají židli z vosku jako svůj manifest. To je samozřejmě v pořádku, líbí se mi to, inspiruju se tím, ale sama k tomu příliš netíhnu.
* Takže praktičnost pro vás má vždycky větší váhu než hravost?
Snažím se o obojí. Záleží na konkrétním projektu – někdy převládá experimentální myšlenka nad praktičností a někdy naopak. Když vidíte mou ocelovou židli Miss Xtreme, asi vás napadne, že jsou na světě pohodlnější židle. Sedět se na ní sice dá, ale konceptuální hodnota tu převážila nad praktickou. Nebo jsem udělala židli Moare II z ohýbaných drátů, přičemž každý drát byl jinak barevný. Lidi to bavilo a mě také, měla jsem na to nadšené ohlasy, ale zase to nebylo moc moudré z technologického hlediska, kde výsledný efekt nekorespondoval s náročností výroby – každý drát se musel barvit zvlášť.
* Vystavovala jste na mnoha velkých veletrzích a designérských akcích, například v Londýně, Paříži, Miláně, Tokiu... Dá se o některé z těchto akcí říct, že ve vašem životě něco podstatnějšího změnila?
Určitě se to dá říci o akci Vienna Design Week v roce 2009. Pozvali tam osm mladých středoevropských designérů, mezi nimi mě. Chovali se k nám jako k nějakým hvězdám. Každého z nás si tam vybrala jedna firma, s níž jsme měli vytvořit nějaký konceptuální návrh speciálně určený pro tuhle výstavu. Mě si vybrala společnost Jungmann & Neffe, což je tradiční vídeňské soukenictví, které už od druhé poloviny devatenáctého století prodává látky na nóbl pánská saka. Celá výstava měla ohromnou publicitu, protože díky jménu, který tahle vídeňská akce má, a díky schopným organizátorům přijeli i nejvýznamnější světoví redaktoři a designéři. Zkrátka tahle akce pro mě byla něco jako katapult.
* Jenže nepůsobí na vás tyhle velké zahraniční výstavy občas jako frustrující důkaz toho, kolik talentovaných lidí se ve světovém designu pohybuje?
Občas jsem to cítila. Ale kdybych takhle uvažovala, tak nemůžu dělat nic. Je fakt, že talentovaných lidí je dost. A je asi pravda, že v době, kdy se objevil třeba Achille Castiglioni a podobné legendy světového designu dvacátého století, bylo zřejmě daleko snazší přijít s nějakým výrazným designérským gestem než dnes, kdy je designu všude spousta a školy chrlí každý rok zástupy nových designérů. Asi je dnes těžší proniknout mezi návrháře těch nejrenomovanějších designérských firem, jako je řekněme Vitra, ale na druhou stranu existuje díky rozšířenosti designu na světě opravdu hodně dobrých studií a firem, kde se můžete uplatnit. Samozřejmě musíte mít talent a dobré portfolio, ale k tomu ještě něco: umět komunikovat. Jestli vás nějaký člověk z významného studia pozve do velkého světa, nakonec záleží hlavně na tom, jestli si budete rozumět, bez toho si těžko padnete do oka. Měla jsem spolužáky, kteří měli mimořádně zajímavé nápady, ale propásli možná pár dobrých šancí tím, že se báli komunikovat anglicky nebo nereagovali dost pružně.
* Déle než rok jste pracovala v Paříži ve studiu renomovaného designéra Arika Levyho? Jak jste se k němu dostala?
Přednášel v Praze, v holešovickém showroomu studia Vitra, a já jsem na tu přednášku jako obvykle přišla pozdě, takže mě nepustili dovnitř. Já se ovšem nenechám tak rychle odradit. Když něco chci, počkám si na to. Pustili mě dovnitř až na večírek po přednášce a tam se Arik se mnou dal do hovoru. Dva dny nato mi napsal, jestli nechci přijet do Paříže.
* Jaké je u něj pracovní tempo?
Psychicky jsem byla připravená na všechno. Vím od kamarádů, co pracovali třeba u Zahy Hadid (slavná britská architektka a designérka), že se tam běžně dělalo do jedenácti večer. A nikdo si nemohl stěžovat, protože na každé místo u Zahy Hadid čeká zástup talentovaných lidí, co jsou ochotní pracovat od nevidím do nevidím. Ale u Arika vládlo celkem rozumné pracovní nasazení. Je to špičkové studio s významnými klienty a velkými zakázkami, ale končili jsme v sedm v půl osmé večer.
* A co samotná Paříž?
Byl to kulturní šok! Ze studií na UMPRUMu jsem si zvykla, že znám místní kreativní scénu. Že vejdu do kavárny v pražské galerii NoD a půlku lidí, co tam sedí, pozdravím. Že poznám půlku obecenstva v Paláci Akropolis na Žižkově, když se tam zajdu podívat na koncert. Věděla jsem, že objevit podobně smýšlející komunitu lidí v Paříži a zapadnout do ní nebude snadné, navíc jsem neuměla ani trochu francouzsky, musela jsem spoléhat jen na angličtinu a jejich dobrou vůli. Ale věřila jsem, že řekněme po půl roce v Paříži už budu mít kolem sebe lidi, co mi budou říkat: hele, támhle je skvělej koncert a tady je zase zítra vernisáž. Po roce a čtvrt mi došlo, že se to nestalo. Pařížané jsou uzavření a nemají o cizince prakticky zájem. A tak začínám mít Paříž opravdu ráda až poslední dobou, což je možná dáno tím, že už od ní neočekávám věci, které jsem znala z Prahy, že jsem si tam už zvykla na anonymní prostředí a hlavně našla kolegu Dana Yeffeta, s nímž jsme založili designérské duo, které se poprvé představilo s výstavou nazvanou Connection vloni na podzim v Praze. Je to Izraelec žijící v Paříži, Arikův dobrý přítel. Hodně si rozumíme, co se týče umění i všech ostatních věcí.
* Váš život působí dojmem, že vám šlo všechno velmi snadno. Pochybujete o sobě někdy?
Sebekritická jsem myslím hodně. Pořád si říkám, jestli na to, co dělám, vlastně mám a co tím světu přináším. A nebo naopak, jestli to nedělám jen kvůli sebeuplatnění. Protože ve sportu jsem si uvědomila, že se mu věnuju hlavně kvůli tomu, abych vyhrála.
To se ale vrcholovým sportovcům stává...
Abych měla ze sportu radost, musela jsem vyhrávat, a tak jsem mu věnovala tolik času a síly, že jsem se pak ke konci přemáhala a soustavně dřela bez větší radosti. Žila jsem v jednom velkém drilu, až jsem vůbec necítila svoji ženskost. Byla jsem jako stroj, co musí všechno zvládnout. Už jsem nechtěla s každým soupeřit. Paradoxně jsem musela skončit se sportem, abych začala vnímat své tělo. A až když jsem začala vnímat svoje tělo, začala jsem paradoxně víc objevovat svoje pocity.
LUCIe KoLDoVá ? Narodila se v roce 1983 v Chebu, vyrůstala v Ústí nad Labem, studovala v Praze a nyní žije v Paříži. ? V roce 2000 se stala juniorskou mistryní ČR v trojskoku. V roce 2009 získala Národní cenu za studentský design za kolekci multifunkčního nábytku Home Fitness, která kombinovala klasický bytový nábytek s cvičebním nářadím. ? V témže roce vyhrál její stůl Treasury Table na přehlídce Designblok cenu pro nejlepší nový výrobek. ? V roce 2010 byla zvolena Objevem roku při výročních cenách Czech Grand Design. ? Letos skončila v rámci Czech Grand Design mezi finalisty ceny Designér roku. Tu jí nakonec „vyfoukla“ dvojice Olgoj Chorchoj, její učitelé z UMPRUMu. ? Vystavuje na významných světových přehlídkách jako Vienna Design Week, 100% London Design Festival, Salone del Mobile Milan či Paris Maison & Object.
