Pro režiséra Jana Nebeského byl tento text příležitostí, aby jeho inscenací v Divadle Na zábradlí rozvinul svou poetiku uplatňující schopnost divadla předvádět se vší naléhavostí smyslové názornosti jednotlivé jevy korespondující svou originální reálnou podobou s celistvým hlubinným smyslem. Poučení otevírající svět Toto divadlo nabízí „podívanou“, jež v duchu původního významu řeckého slova theoria chce být pozorováním významné události a tím získat poučení otevírající svět v pravdě. Nebeského představení je takovou „podívanou“ – od vystoupení živé kapely na začátku (i jejího dalšího hraní během představení, jež je součástí jeho fikce, ale i koncertem, jenž v sobě zahrnuje dnešní svět), a jež pokračuje na jevišti převlékáním pánů za doprovodu rytmu více než současného a v divokém pohybovém reji do kostýmů vážených vědců 19. století. Ale ta „podívaná“ není nikdy pouhou pastvou pro oči; vždycky usiluje být jakýmsi „vylitím“ významového jádra, „vyložením“ sebe sama jako projevu smyslu.
Nejvýrazněji se tato poetika prezentuje herectvím; především v postavách zakladatele neuropatologie Jean Martina Charcota Miloslava Mejzlíka a jeho pacientky a figurantky Blanche Wittmanové, později laboratorní pomocnice M. Curieové Lucie Trmíkové. Vším, co mají k dispozici – hlasem, pohybem, kostýmem, maskou – s maximální intenzitou a soustředěnou energií komunikují s hledištěm: divákovi své postavy ostentativně ukazují, dravě až agresivně jej nutí vnímat jejich podobu v polohách, jež fascinují svou „jevovou“ dynamickou proměnlivostí. Takto toto herectví provádí svůj vztah k hlubinnému smyslu inscenace, „manifestuje“ její (v souhlase s textem) životní pravdu o nepoznatelnosti a nezbadatelnosti člověka. Sloveso „manifestuje“ je zřejmě pro pojmenování tohoto herectví nejpřesnější, neboť vyznačuje jak to „povrchové, jevové“, jež se ustavuje se vší vehemencí, soustředěností, brilantností a vyzrálostí, tak společnou vůlí tímto způsobem zpodobit to, čím člověk jako fenomén „vyjadřuje“ sám sebe, čím ve své antropologické i existenciální podstatě sám sebou „promlouvá“ jako bytost záhadná a nevyzpytatelná – až iracionální. Zřejmě proto i Enquist zvolil své postavy z prostředí vědeckého, aby o to ostřeji mohl tuto „životní“ pravdu svého textu sdělit.
Aktivní imaginace Inscenace ve všech svých komponentech – scénou Jana Štěpánka, kostýmy Jany Prekové i hudebním doprovodem, již (jak se praví v programu) zajišťuje BUZERANT – tento princip realizuje, vzdalujíc se tak běžným scénickým konvencím; především těm, jimiž divadlo v příčinných vazbách zřetelně odkazuje ke zkušenostní realitě.
Nejspíše by se jeho vnímání dalo nazvat termínem zakladatele hlubinné psychologie C. G. Junga jako výzva k „aktivní imaginaci“, kdy se každý divák rozhoduje, jaký přístup k této obraznosti zvolí, aby se poté s maximální vnitřní účastí pokusil o porozumění a svou interpretaci. Není to jednoduché, protože každý jev tu má svůj život a jeho smysl skrytý pod povrchem se rozvíjí podle vlastní logiky. Touto jedinečnou Nebeského poetikou je to představení exkluzivní, což může být pro diváky i jistou nevýhodou. Ale jako „podívaná“ poskytující poznání „manifestuje“ v době podívaných, jež jsou pouhou artistní ozdobou bez smyslu nebo cestou k „životu na obludě“, o němž nedávno v souvislosti s českými muzikály v LN psala Jana Machalická nejvlastnější důvod existence divadla jako zkoumání člověka svou podstatou uměleckého druhu.
***
HODNOCENÍ LN ***** Per Olov Enquist: Blanche a Marie
Režie: Jan Nebeský Dramaturgie: Ivana Slámová, Zdeněk Janáček Překlad: Zbyněk Černík Scéna: Jan Štěpánek Kostýmy: Jana Preková Divadlo Na zábradlí, psáno z reprízy 13. března
