Ježíš se obětoval ve prospěch jiných. Je tato schopnost člověku vrozená, nebo je výsledkem civilizačního nátěru? A jak rozhodnutí položit život za něco nebo někoho ovlivňuje psychiku budoucího hrdiny?
Mohutný samec kočkodana sedí na vrcholku stromu a pozoruje oblohu. Když spatří orla, jednoho z hlavních lovců opic, vydá varovný signál. Samec riskuje smrt, neboť dravci prozradí svoje stanoviště, ale všichni příslušníci kočkodaní tlupy stačí utéct.
Nejde o výjimečnou událost. Akci hlídač – poplach – úprk už provozují tito primáti dost dlouho na to, aby si vytvořili společný jazyk sestavený asi ze 103 slov, která naprosto přesně označují odkud a jaký predátor se blíží.
Nasazovat život ve prospěch ostatních členů skupiny dokázali i neandertálci. Nálezy jejich polámaných hrudníků a stopy po těžkých úrazech hlavy vypovídají o srdnatosti našich pradávných bratranců. „Postavit se do cesty srstnatému nosorožci, který útočil na tlupu, bylo asi zcela běžné. Protože lovec věděl, že pokud uhne, musí odvrátit útok zvířete někdo jiný,“ vysvětluje evoluční antropolog docent Václav Vančata z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Pradávní obyvatelé Evropy kromaňonci čelili podobně nebezpečným situacím, i když jejich hrudníky a hlavy nenesou tak četné stopy zranění. Neznamená to, že by projevovali menší statečnost při obraně svojí družiny, ale díky dokonalejším zbraním mohli zastavit útok zvířete na větší vzdálenost.
Podobně sebeobětující chování zaznamenali antropologové také u současných přírodních národů, neovlivněných kodexem křesťanství. Riskování ve prospěch skupiny je u „divochů“ zcela běžné, protože nasazením vlastního života chrání zároveň i svoji rodinu nebo celý rodinný klan.
Odvaha k sebeobětování je primátům včetně člověka vrozena. „Genetici zjistili, že tento model chování je vhodný pro udržení a posílení genofondu dané populace,“ vysvětluje přednosti tohoto evolučního kroku Vančata.
Motivy mohou být různé Horolezec zdolává osmitisícovku, hasič vbíhá do hořícího domu zachránit dítě, mladík se zapaluje, aby probudil okupovaný národ z letargie. Takové jsou typické situace, kdy člověk riskuje život nebo ho vědomě obětuje. „Když už se někdo pro takový čin rozhodne, očekává, že z něho bude nepochybně mít psychické zisky,“ říká psycholožka Zdeňka Sládečková.
V případě horolezce lze hledat motivy k extrémnímu jednání v potřebě upozornit na sebe, zvýraznit svoji osobu. Možná si vybavíte mediální show okolo horolezecké výpravy pražského primátora Béma. „Nebezpečné situace vyhledávají lidé, kteří v sobě tutlají komplex méněcennosti a malé sebehodnocení. Proto potřebují udělat tak riskantní čin, aby si sami sebe mohli vážit. Chtějí dokázat, že nějakou hodnotu jako lidé skutečně mají,“ poznamenává Sládečková.
Do extrémních způsobů jednání se vrhají lidé, kteří neměli vyrovnané, harmonické a dostatečně psychicky výživné dětství. „Když existuje nerovnováha, psychika hledá cesty, jak ji vyrovnat a kompenzovat,“ doplňuje odbornice.
A jak vnímá psycholožka hasiče zachraňujícího dítě z hořícího domu? Podle jejího názoru patří do skupiny lidí, kteří si volí tuto profesi díky zvýrazněné schopnosti sebeobětování. Považují jej totiž za nejvyšší hodnotu. Ale toto povolání také může přitahovat osoby, které si nebezpečí nepřipouštějí a spíše očekávají, že situace dopadne dobře.
Na rozdíl od antropologa se psycholožka domnívá, že člověk není rozený zachránce ochotný nasazovat život. Jako důkaz uvádí případ, který se stal nedaleko amerických břehů, kde se otočil člun s 30 lidmi na palubě. Několika osobám se podařilo vylézt na dno převrácené lodi, většina pasažérů ale uvázla pod člunem. Nikoho nenapadlo skočit do vody a pomoci uvězněným lidem. Až když připluli záchranáři a člun otočili, vyplavala na hladinu mrtvá těla dospělých i několika dětí.
Málem v roli bezdomovců Schopnost obětovat se pro smysluplnou věc patří do výbavy vyspělých jedinců, kteří dokážou porovnávat zisky a ztráty. Sebeobětování musí člověka naplňovat pocity blaha a štěstí, jinak je destruktivní. Klasickou ukázkou, kam až může zajít snaha obětovat se bezbřeze pro druhé, je příběh zakladatelů nyní už občanského sdružení Naděje. Když se manželé Hradečtí jako poměrně úspěšní lidé rozhodli pomáhat osobám na okraji společnosti, psal se počátek devadesátých let minulého století. Starali se o bezdomovce tak obětavě, že si je vodili do bytu, aby je nasytili, umyli a nechali přespat. Postupně jim ale tato obětavost přerůstala přes hlavu.
Do bytu přicházelo stále více a více bezdomovců, až se manželé cítili ve vlastním obydlí už spíše jako cizinci. Lidé z ulice si bez skrupulí brali všechno, co jim padlo do ruky a málem udělali bezdomovce i z manželů Hradeckých. Když už začínala být situace neúnosná, zachránil je nápad sehnat si prostory mimo svůj byt a poskytovat pomoc podle přesně stanovených pravidel.
Marné očekávání Podle psycholožky Zdeňky Sládečkové očekává horolezec či podobně riskující osoba jinou satisfakci za svůj čin než člověk, který se rozhodne obětovat pro druhé.
Vyzrálé osobnosti stačí poznání, že lidé pochopili hodnotu jejího kroku. Svůj čin považuje za poselství vyslané ostatním. Pro vyspělou osobu je hodnotou fakt, že má vliv na společnost, kterou vede osobním příkladem. Tento pocit může poskytovat velké uspokojení. „Poselství je nekrystaličtější formou sebeobětování,“ říká psycholožka Sládečková. Student Jan Palach se v roce 1969 upálil pod rampou Národního muzea v Praze. Chtěl tak probudit národ z letargie po okupaci v osmašedesátém. Umíral několik dní a po celou dobu se lékařů ptal, jak čin národem pohnul. Skutečně očekával, že jeho oběť lidi určitě zasáhne a probere z apatie vůči okupantům. Je smutnou pravdou, že ošetřující lékařka mu musela lhát, protože občané nikam nevyšli a zůstali raději ve svých domovech. Jen na Palachově pohřbu projevili tichý protest vůči bezpráví a zlovůli.
***
Nasazovat život ve prospěch ostatních členů skupiny dokázali i neandertálci
Geny kontra realita
Zatímco genetici tvrdí, že u primátů včetně člověka je výhodné nasazovat život ve prospěch celku, psycholožka Zdeňka Sládečková se domnívá, že nejsme rození zachránci ochotní riskovat.
O autorovi| Josef Matyáš, redaktor LN
