Nezapomeňme občas zavřít oči a zaposlouchat se, řekl včera na Žofíně Jiří Suchý. Zlatá slova! Co zbude po zpěvákovi, byl-li dobrý? Nikoli jeho pseudokamarádi, kteří se jako na potvoru náhle vynoří v okamžiku, kdy už se mrtvý nemůže bránit. Nikoli jeho dávné milenky, po nichž by jinak neštěkl pes, ale teď se mohou naposledy aspoň na chvilku přihřát v odlesku slávy toho, který už věci neobjasní. Nikoli ti, kdo to s jeho památkou myslí tak upřímně, že se musí v jejím zrcadlení okoupat, zveřejnit své jméno a tvář...
Jestli si něco ve chvíli loučení s Waldemarem Matuškou člověk – který jej měl rád – uvědomí nejpalčivěji, pak fakt, že v posledních osmnácti dnech musel do trafiky jít se zavřenýma očima.
Pokračování na straně 12
Co by tomu asi Matuška řekl?
Dokončení ze strany 1
A neslyšel tam přitom lahodný Waldemarův baryton. Jen se bránil všem těm „objevným“ titulkům, které se po jeho smrti vyrojily, aby uspokojily po drbech a krvi prahnoucí davy. Chtěl být hluchý a slepý vůči všem „zpovědím“, které na něj křičely velkými písmeny a v krvavých barvách. Jimi se na čas zviditelnil kdekdo, i ten, kdo se s Matuškou možná jednou setkal a k němuž se „Walda“ nejspíš choval, jako skoro ke každému, slušně a přátelsky.
Nejspíš se nelze divit tomu obřímu poprasku, který po smrti velkého sympaťáka české populární hudby nastal. Vlastně jsme zažili poprvé – nepočítáme-li křečovitě srdceryvný megapohřeb Karla Svobody, to ovšem byla zcela jiná písnička – loučení s megastar. Waldemar Matuška jí ve zdejším pop-rybníčku opravdu byl. A malý rybníček se s novou situací vyrovnal po svém. Člověku, který byl přímo prototypem neokázalosti, vystrojil pompézní odchod. V kovové rakvi jej vezli přes oceán, katafalk postavili na Žofíně, posadili vedle sebe hosty hodně nesouměřitelné, slzy ronili na kamery... Copak by tomu ten upřímný, otevřený, zdravě skeptický a věčně ironický vousáč asi řekl? „Lidi, neblázněte!“ Možná by navrhl, ať si na jeho památku v přátelském kruhu připijí půllitrem plzně. To by se ale leckteří bezvýznamní moc neuplatnili a nejspíš by se ani nefotili s prezidentem.
Waldemar Matuška nebyl snob a pompu nevyznával. Svému úspěchu se vlastně pořád divil a nebral ho jako samozřejmost. Ani v době své vrcholné formy a popularity o sobě nepřestával pochybovat. Přemýšlel i o tom, jestli – původem sklář – nakonec zvolil správné povolání: „Písnička odezní, zpěvák odejde, za pár let nezbude nic. Ale sklo trvá! Myslím, že bych si s ním rozuměl. Vymejšlel bych nový tvary, nový postupy, nový barvy... Nebyl bych tak známej, neměl bych možná to, co mám, ale šťastnej bych byl.“ Takhle Waldemarovy úvahy zaznamenal v knížce Ivan Foustka a zpěvákovi přátelé vědí, že to nebyla póza.
Nikdo nemůže zpochybnit žal nejbližších, nikdo nemůže protestovat proti tak obrovským projevům sympatií a účasti od Waldových posluchačů. Nikdo by si doopravdy nepřál, aby se na jednu z mála vskutku charizmatických osobností naší populární scény jen tak potichu zapomnělo. Stejně se to nestane, stovky nahrávek, naštěstí i vizuálních, tu zůstávají a každý, komu Matuškův styl konvenuje, si ho může kdykoli připomenout.
Jeho hvězda hasla pomalu, protože, byť byl unavený nemocí i věkem a žil za mořem, daleko od původního domova, vitalita byla jeho hlavním životním motorem. Na jména a tváře mnohých, kteří teď vedle zemřelého Matušky prožili svou minutu slávy, příští generace ani nevzdechnou. Nestojí za zaznamenání, nestojí za pozornost, byť se snažili sebevíc. Na Matušku se ale vzpomínat bude.
V jednom z dialogů kdesi nad ránem na otázku položenou možná z kocoviny o tom, kdy je člověk opravdovým vítězem a co je vlastně ta jeho cílová páska, Waldemar Matuška odpověděl: „Nejdůležitější je dotáhnout život až do konce. Protože to je totiž nejtěžší a všichni to neumějí.“ Jemu se to tedy podařilo. Kdo ho měli rádi, cestu na Vyšehrad jistě najdou. Nebudou u toho třeba kamery, ale to jim ani Waldemarovi chybět nebude. Nezapomenou občas zavřít oči a zaposlouchají se.
***
Na jména a tváře mnohých, kteří teď vedle zemřelého Matušky prožili svou minutu slávy, příští generace ani nevzdechnou. Na Matušku se ale vzpomínat bude.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| MARTA ŠVAGROVÁ, redaktorka LN redaktorka LN
