Hlavní hrdinka románu Vlhká místa říká: „Šla bych do postele s každým idiotem, jen abych nebyla v posteli sama nebo dokonce nemusela celou noc spát sama. Každej je lepší než žádnej.“
Se svým románem Charlotte Rocheová (1978) slaví v Německu prodejní úspěch. Mladá žena, narozená ve Velké Británii, už toho stihla hodně. Prošla rockovou kapelou, byla herečkou, moderátorkou, porodila dceru... a napsala román Vlhká místa. Zkrátka patří k tomu typu, který neustále čeří hladinu naší mediální mělčiny.
Říkám mu můj biorobertek To se autorce povedlo i s Vlhkými místy, jejichž téměř výhradním tématem je sex, i když v úvodu knihy vypravěčka mluví i o přání dítěte z rozvedené rodiny: „Až budou staří a nesamostatní, jen šoupnu jejich nový partnery do starobince a pak se postarám o svý rozvedený rodiče doma, kde je uložím do jedný manželský postele, než umřou.“ Tento „rodinný“ motiv se v knize ještě několikrát vrací, a někdo by tak dokonce mohl tvrdit, že jde o ústřední motiv knihy. Minimálně v přeneseném významu by mluvil pravdu. Protože eskapády hlavní hrdinky se zdají být důsledkem právě toho, v jakém prostředí vyrůstala. Výsledek působení rodinného prostředí však není v tomto případě nijak vzácný.
Jde o osmnáctiletou slečnu, která je v mnohém velmi infantilní, zároveň se však zajímá jen o to, co bývá spojováno se světem dospělých – tedy o sex. I když, pravda, má ještě jednu zálibu: „Pěstuju avokádový stromky.
Je to kromě šukání mý jediný hobby.“ Především ji zajímají avokádová jádra... No ano, ve Vlhkých místech je těžké se splést: „Někdy si ho vytáhnu ze sklenice a zavedu si ho. Říkám mu můj biorobertek.“ Vlci, co roztrhali srnčí Vypravěčka se právě ocitla v nemocnici, kde jí operovali hemoroidy. I jinak čtenáři servíruje „lahodné“ situace – pojídá své uhry, strupy a taky má ráda orální sex při menstruaci: „Když dolíže a zvedne ke mně hlavu, pusu celou od krve, políbím ho, abysme oba vypadali jako vlci, co právě roztrhali srnčí.“ Co se nám snaží Charlotte Rocheová říci? Nebo jí šlo jen o to, získat si pozornost? Opravdu pořád stačí jen psát „otevřeně o sexu“? Je to nahozená udička na pobouřené a zároveň lačné maloměšťáky v nás? Podle počtu prodaných výtisků v Německu se zdá, že to opravdu funguje.
Vlhká místa jsou možná ale také dalším důkazem současné infantilizace a také ztráty spontánnosti. Pravda, románovou hrdinku nikdy nikdo nemusí k „akci“ nijak ponoukat, nicméně její neustálé tematizování sexu ukazuje, že možnost o něčem mluvit nemusí vždy mít pozitivní účinek. A v dnešním světě, plném osamělých lidí, je naopak mluvení o sexu často jedinou „sexuální aktivitou“. Zatímco dříve to bylo spíše naopak: o tom, co děláme, mluvit nechceme. Román Charlotte Rocheové je knihou, která není šokující, ale také ne úplně nudná a která není napsána ani skvěle, ani zcela neohrabaně. Zkrátka další vlnka na moři průměrného čtiva.
HODNOCENÍ LN ***** Charlotte Rocheová: Vlhká místa
Přeložil Jiří Strážnický Jota, Brno 2008, 192 stran „Až budou staří, jen šoupnu jejich partnery do starobince a pak svoje rozvedený rodiče uložím do jedné postele.“
