Nechtěl jsem psát potřetí za sebou na totéž téma, kdyby mě k tomu nedonutily dvě čerstvé události tohoto týdne. Jako bych si je do svých úvah o tom, že tento rok bude ve znamení napodobenin a lží k nerozeznání od pravdy, přímo objednal.
Ta první událost explodovala s velkou parádou rovnou v Bruselu. Entropa, výtvarná skládačka symbolizující jednotlivé země EU tak, že se některé cítí být uraženy, nám místo slávy přinesla ostudu ještě dřív, než se stihli osvědčit či zesměšnit naši politici v šéfování Evropě. Čtu s úžasem diskuse o tom, zda je uměním, nebo ne, do jaké míry má umělec právo provokovat a co je urážlivé a co není.
„Blasfemické dílo Davida Černého, je zcela legitimní. Sebeironie je to, co všichni potřebujeme,“ píše například Lenka Lindaurová. „Samotné dílo Davida Černého je naprosto košer,“ přitakává jí Maxim Velčovský. Jak může být košer něco, co je od začátku založeno na podvodu, jehož se umělec dopustil nejen vůči nám, blbům, co nazývají mystifikaci lží, ale i vůči vládě, a dokonce i soukromníkovi, který to zaplatil? A jaká sebeironie? O té by se dalo diskutovat, kdyby si legraci z jednotlivých států dělali jejich občané, jak znělo původní zadání! A ne jeden drzý český fracek, který nechápe tak prostou věc, že je rozdíl, vypráví-li anekdotu o Romech Rom, anebo nácek. Dětinská lež Davida Černého změnila nechtěně i naši plošku v té jeho velké skládance, představuje nás zčásti jako škodolibé lháře a zčásti jako ignoranty neschopné odhalit ani obyčejnou drzou lež. „Teď nejde říct, že by lidi nevěděli, že máme předsednictví,“ snaží se omluvit své dílo sám výtvarník. Bereme-li to takhle, pak stačilo, aby Alexandr Vondra pozvracel při vhodné příležitosti všechny evropské premiéry - a vyšlo by to levněji...
Druhou událost, která mě jen utvrdila v tom, že už není pravé skoro nic, má na svědomí finanční krize. Když zavřela i sklárny v Novém Boru, chtěl jsem natočit tklivou televizní reportáž o zániku jednoho z tradičních českých řemesel, umocněnou navíc těžkou sociální situací města. Takový ten dojemný dokument, jak sklář Jakub smutně doma popíjí čaj z mistrovské sklenice, kterou si sám vyfoukal, rozprodává auto a nábytek, aby mohl dětem doplatit vzdělání, a pláče nad zánikem poctivého řemesla.
Už první kontakty s místními i regionálními úředníky a přímo s postiženými zaměstnanci tenhle můj záměr dost nahlodaly. Vyslechl jsem si třeba: „V pátek tam všichni ještě šli, aby si z tý fabriky aspoň rozkradli, co se dá, když už je nebudou vyplácet.“ Nebo: „Některý to vítaj. Hodili se aspoň marod a jezděj si lyžovat.“ Nebo: „Veřejně se tu proslýchá, že Kalousek už je rozhodnutej pomoct. Jen čeká, až z toho vypadnou Květ se Součkem (stávající majitelé - pozn. aut.), protože už má nový zájemce. Tak čeho bysme se měli bát.“ I barvotiskový obrázek o zániku řemesla vzal rychle za své: „Tam už žádnej skutečnej sklář dávno nepracuje. To jsou automatický linky na strojový sklo a zaměstnanci jsou většinou údržbáři...“
Tak čemu se dá ještě dnes věřit? Co je opravdové? A nemá nás vlastně těšit, že ani krize už není, co bývala?
Jak může být košer něco, co je od začátku založeno na podvodu, jehož se umělec dopustil nejen vůči nám, ale i vůči vládě?
