Odpověď je poměrně jednoduchá. Slůvko „blob“ pochází z angličtiny. Označuje se jím „kapka“, „hrudka“, ale také „kaňka“ či „cákanec“. Blobem se dá tedy nazvat ledascos. Vzpomenou si na něj jistě i příznivci béčkových hororových filmů. Podivná živoucí hmota z jiné planety koncem osmdesátých let na obrazovkách žrala vše, co se jí dostalo do cesty a náležitě rostla. Málokdo z diváků si tehdy asi uvědomil, že se jedná o remake filmu The Blob z roku 1958, ve kterém tehdy zářil i Steve McQueen.
Blob je pochopitelně také známá komiksová postava a samozřejmě také předmět zájmu několika počítačových her. Označení „blob“ má ale i další významy. Pomineme-li oblíbenou zkratku počítačových techniků a programátorů pro dlouhou řadu binárních čísel (binary large objects), dostaneme se také - a dnes už vlastně především - k architektuře. Mezi tvůrci staveb se už běžně hovoří o „blobitektuře“ či „blobismu“. Tedy o specifickém stylu, podle kterého musí mít budovy organický, amébní tvar. Někdy se také mluví o zelené, neboli „enviromentální“ architektuře.
Poprvé se o tomto stylu začalo v Česku diskutovat koncem 90. let. Dnes mezi jeho průkopníky patří špička světové architektury. Třeba Norman Foster se svou filozofickou knihovnou v Berlíně. Frank Gehry (spoluautor pražského Tančícího domu) s Guggenheimovým muzeem ve španělském Bilbau. A konečně také Jan Kaplický, původem český architekt, který se mezi „blobisty“ zařadil především svou kontroverzní, ale obdivovanou stavbou obchodního domu Selfridges v anglickém Birminghamu.
A o těchto domech se mezi architekty někdy ve zkratce mluví jako o „blobech“. Pro někoho to jsou stavby obludné, pro jiného zase vizionářské.
