Kapela Plastic People of the Universe vydává po osmi letech album Maska za maskou, jež uvedla tento týden v Londýně, domácí křest proběhne 26. ledna v pražské Akropoli. V souvislosti s velice vydařenou nahrávkou lze mluvit o několika prvenstvích.
Především jde o první album, na němž není jako autor hudby podepsán Milan „Mejla“ Hlavsa – ten byl totiž až do své smrti v roce 2001 výhradním komponistou kapely, která existuje již čtyřicet let. Skladatelem natolik plodným a současně osobitým, že vlastně ani nebylo proč hledat jiného, ostatně kdoví, zdali by jej vedle sebe vůbec připustil. Hlavsa, který hrál na basovou kytaru a zpíval, si vytvořil vlastní, zcela nenapodobitelný styl, jeho skladby tak byly okamžitě rozeznatelné. I díky tomu, že psal výrazné basové linky. Plastici tak získali – v podstatě od samého počátku – charakteristický, naprosto nezaměnitelný zvuk, který byl takříkajíc jejich firemní značkou. Ve chvíli Hlavsovy smrti ovšem Plastic People přišli nejen o svého dvorního skladatele, ale také o tvůrce jejich zvuku.
Dalším z prvenství je na první pohled zarážející fakt, že Maska za maskou je prvním albem, které kapela natočila ve skutečném studiu, se vším, co k tomu patří. Vysvětlení je samozřejmě prosté – v dobách bolševického útlaku, kdy StB byla stále ve střehu a šlapala Plastikům skutečně vydatně na paty, to ani jinak nebylo možné. Předlistopadová alba tedy vznikala buďto jako záznam někdy i jediného vystoupení daného programu, pokud byla nahrávána „studiově“, bylo to vždy v domácích podmínkách, v bytech a podobně (ale i na hradě Houska! – ovšem v chladných, nevytopených sálech), o nějaké skutečně studiové práci si muzikanti mohli nechat jen zdát. Totéž platí o nahrávacích zařízeních, točilo se prostě na to, co se podařilo sehnat. A když byla po listopadu 1989 konečně možnost nahrávat ve skutečném studiu, kapela se k tomu – z různých, více méně interních příčin – dostala až po Hlavsově smrti. A výsledek rozhodně nebyl žádná sláva... Album Líně s tebou spím z roku 2001 tak bylo poznamenáno náhlou bezradností kapely, která přišla nejen o svého skladatele, ale také o člověka, který byl jejím hudebním vedoucím – zkrátka kapelníkem. Někdy svými kolegy možná proklínaným, každopádně umělcem, který věděl, co a jak chce. To aby nebylo mýlky o tom, kdo v kapele držel opratě – tak tomu ostatně je ve všech skupinách. A to říkáme i s vědomím toho, že ostatní muzikanti byli též výraznými osobnostmi a ani bez nich by Plastici nebyli tím, čím byli a jsou.
Sami za sebe Bezradnost a šok se projevily i v tom, jak se kapela vyrovnala s nedostatkem materiálu, nemluvě o zvuku nahrávky a její celkové nemastnosti neslanosti. Hudebníci si to jistě uvědomovali a možná i proto si tak dlouho dávali na čas s dalším albem, na němž by byli skutečně sami za sebe, a ne souborem, který do omrzení obehrává desítky let staré Hlavsovy písničky. A na tom nic nemění skutečnost, že s tímto revivalovým programem úspěšně objížděli svět. Sami si to uvědomovali, jak říká hráč na violu Jiří Kabeš, „nejde pořád hrát čtyřicet let jenom Francovku. To bychom museli hrát stále stejně. A to jde dělat tak pět let.“
Zároveň vysvětluje, proč si dala kapela na čas s novými skladbami: „Nebyli jsme dost dobře schopní něco dělat, hodně hrajeme, zkoušení je jen nárazové a při tom se nic neudělá.“ Věřme mu, že jde o jediný důvod – klidně jím mohlo být i to, že se jako skladatelé prostě hledali; hledali svou polohu, jež by byla dostatečně jistá a vlastní.
Jaká tedy je novinka? Můžeme to ukázat na dvou skladbách, z nichž každá charakterizuje jednu z plastikovských poloh. První z nich představují spíše delší, svou hudební strukturou uvolněnější skladby, nesené patosem a jistou apelativností – takové byly například na albu Co znamená vésti koně či Jak bude po smrti. Na novém albu k nim bezesporu patří osmiminutová Jednou nohou/Vůl hvězda ranní na Brabencův košatý text – Brabenec jej též spíše deklamuje než zpívá. „Vůbec nebyl dělaný pro muziku. Léta jsem přitom chtěl, aby ho někdo zhudebnil. Je to trochu litanické, tak se dělaly kdysi žalmy,“ vysvětluje Brabenec. Zároveň je v této skladbě, jež zčásti čerpá ze staré Hlavsovy Jednou nohou (byla na jejich prvním albu Egon Bondy’s Happy Hearts Club) i z ještě staršího fragmentu The Sun, jejž kapela nahrála při koncertě v prosinci 1969. Zde je ovšem tato citace laskavá, zpěvnější v tom nejlepším slova smyslu.
Vratislav Brabenec ještě dodává, že „nová verze je víc roztřesená“. Je to pozdrav kapely Hlavsovi kamsi do nebes? Pokud ano, jistě by se mu líbil... Brabencův přednes přitom místy upomíná svou dikcí na starou plastikovskou nahrávku Jak bude po smrti z roku 1979, zvláštní náladu mu dodávají kytarové efekty v pozadí. Dobové citace najdeme také například v úvodu skladby Je večer, mlha padá, jež upomíná na starou Prší prší. Z písně Pod křížem zůstaly ženy slyšíme, chceme-li, v závěrečných gradujících pasážích inspiraci starými King Crimson či Van der Graaf Generator. Na tomto místě nelze nezmínit vydatnou pomoc dechařů z Agonu i brněnského violoncellisty Josefa Klíče.
Neztratit energii Rockovější, přímočařejší polohu nabízí například Janíčkova výborná Maska nebo Karafiátovy Cizí vlasy, i zde ovšem slyšíme typický plastikovský zvuk: silné basové figury, vyhrávky saxofonu, stejně jako klouzavou elektrifikovanou violu Jiřího Kabeše a klávesy Josefa Janíčka. A pod tím vším stále tepe výrazná rytmika. V souvislosti nejen s Janíčkovými písněmi je třeba pochválit výrazné zlepšení ve zpěvu. Má pravdu Brabenec, když tvrdí, že „nekonečným opravováním ve studiu se sice věc vylepší, ale ztrácí energii. Tak co, je tam chyba, chyby jsme přece dělali vždycky. Dneska bych taky něco zahrál líp, ale je to takhle nahraný.“ Podobně ostřejší je Karafiátova (na albu má šest písní) Non stop opera se syrovým Brabencovým textem.
Byla již řeč o textech – ty byly u Plastic People vždy velice silnou stránkou tvorby. Samozřejmě. Hlavsa totiž důsledně zhudebňoval básně těch nejlepších autorů, od K. H. Máchy přes Egona Bondyho či Ivana Wernische až třeba k Christianu Morgensternovi, Milanu Nápravníkovi či J. H. Krchovskému. Ostatně toho si vybral ke zhudebnění i Joe Karafiát, po poezii sáhli také ostatní. Básně Andreje Stankoviče, Jiřího Koláře či Ivana Martina Jirouse nebo „domácího“ Vratislava Brabence jsou vždy pojednány s nebývalým citem. Joe Karafiát ke své volbě říká: „Vybíral jsem si Krchovského, to dělal Mejla taky, na toho se píše dobře muzika, on je rytmický. Nejhorší byl Ivan Jirous, je tam jedna věc, taková monotónní, ty jeho věci nejdou moc rytmicky, tenhle jediný jsem našel a ten opravdu sednul, je rytmickej.“ Což je mimochodem další prvenství – Plastici zatím nikdy nezhudebnili ani jednu z básní svého uměleckého vedoucího Ivana Martina Jirouse. Magorův šém se ovšem Karafiátovi skutečně povedl. Stejně jako je báječně vydařený Janíčkův Tygr z Prahy na text ruského básníka Daniila Charmse, laděný do šramlovného klezmeru. Což je vlastně další novinka – Plastici zhudebňují ruského autora.
Album má ovšem ještě jednu polohu, a to výrazně lyrickou, díky skladbám i podání basistky Evy Turnové, která si se ctí poradila jak s těžkou poezií Brabencovou, tak s verši Jiřího Koláře.
Aby té chvály nebylo málo, deska zároveň výborně hraje, jistě i díky práci zvukového inženýra Petra Kalába a studiu Davida Kollera – to je mimochodem umístěno v sále, v němž byl před lety natáčen díl Majora Zemana, v němž vystupovala kapela Mimikry. „Ten gajst tam stále je,“ poznamenal k zvláštní náhodě Brabenec.
Ale ať už je to s duchem studia, jak chce: Trvalo to sice téměř deset let, ale Plastici konečně stojí na vlastních nohách, ukázali, že mohou hrát bez Hlavsy, zůstat přitom sami sebou a zároveň být výtečnou rockovou kapelou. Album Maska za maskou je toho jasným důkazem. Naštěstí tedy neplatí to, co se zpívá v úvodní TV idylce: „Vypneme to, vypneme a do řiti půjdeme.“
***
Jedním z prvenství je na první pohled zarážející fakt, že Maska za maskou je prvním albem, které kapela natočila ve skutečném studiu a se vším, co k tomu patří. Vysvětlení je prosté – v dřívějších dobách jí na paty stále šlapala StB.
HUDBA ALBUM TÝDNE
Maska za maskou Plastic People of the Universe Guerilla Records, 2009
O autorovi| Josef Rauvolf, hudební publicista Autor (* 1953) je publicista a překladatel, věnuje se především tvorbě beat generation
