Písničkář, který zpívá o lásce a sexu, spisovatel, jenž popisuje šokující příběh smrtelné choroby a smetánky „závislé“ na kokainu, působí překvapivě normálně a plaše. Jednatřicetiletý Ondřej Ládek studoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU, napsal scénář k úspěšnému studentskému filmu Restart a patnácti dílům sitcomu Comeback. S první kapelou hrál už na základní škole, ale opravdovou hudební kariéru nastoupil až s projektem Jupí Tralala. S tím také v roce 2007 postoupil do finále soutěže Česko hledá písničku. Během soutěže kapelu přejmenoval na Xindl X a později se tento název stal jeho vlastním pseudonymem. Je Xindlem z generace X. Jméno vysvětluje řadou způsobů. Jedním z nich je odkaz na významného černošského vůdce Malcolma X a Černé pantery. „Ti zavrhli svá příjmení, protože je zdědili po otrokářských rodinách, které vlastnily jejich předky. Distancovali se proto od vnucených kořenů a používali příjmení X značící, že oni jsou ti noví,“ vysvětluje Xindl X. Chystá vydání druhé desky, ale netouží po zázemí velkého vydavatelství. „Nejsem rozmazlená hvězdička, ale obchodník sám se sebou, což se mi na jednu stranu příčí, ale dává mi to větší svobodu než nechat někoho jiného, aby mnou obchodoval,“ říká. Jeho hudba je originální směsí folku, jazzu, blues a hiphopového frázování. Texty se vyznačují bystrou ironií a hrou se slovy. Román, který napsal společně s Monikou Šimkovičovou, je zajímavým pohledem na současný, možná úplně vymyšlený česko-slovenský svět. Okolo tématu pomíjivosti lidských životů se rozvíjejí dějové i charakterové zvraty a fascinující kulisy.
* V jednom ze svých nejslavnějších hitů zpíváte, že jste dysgrafik a dyslektik. Opravdu?
V dětství měli podezření, ale dnes se na to jen rád vymlouvám, protože děsně škrábu. Můj bratr ale dysgrafik skutečně je. Písnička vznikla na silvestra, když jsme s kamarádem z kapely hráli na kytary dva akordy a zkoušeli do toho pro zábavu rapovat. Dysgrafik mi připadal jako dobrý odpal pro písničku: „Jsem dysgrafik a dyslektik a v srdci mám žár a v oku mám tik a na plicích vodu a v rukou mám třes a v duši mám blues a chtěl bych hrát jazz...“ Text byl hotový do druhého dne.
* A je to jedna z vašich nejúspěšnějších písniček... Nejlepší věci většinou vznikají spontánně. Téma visí ve vzduchu, stačí ho jen chytit, hodit na papír a nazpívat. Úspěch písniček záleží ale hlavně na tom, jestli je člověk vybere na singl a pustí do rádií.
* Váš klip Anděl byl nejsledovanějším videem na české mutaci YouTube za loňský rok. Kdo ho natočil?
Všechny mé klipy dělá Jakub Sommer, což je můj kamarád ještě z FAMU. Spolupracujeme i na jiných projektech. Napsali jsme scénář k filmu a Jakub režíruje moji první divadelní hru, která se jmenuje Dioptrie růžových brýlí a bude mít premiéru koncem června ve Švandově divadle.
* Můžete nám svou hru nějak přiblížit?
Je to černá komedie o střetech dvou realit. Hlavní hrdina se probudí v cizím bytě s cizí ženou, ale po chvilce mu dochází, že to je jeho byt a jeho žena, kterou si ale nepamatuje. Naopak si pamatuje, že byl ještě včera ženatý s někým úplně jiným. Svou životní situaci si nedokáže nijak vysvětlit. Jedná se tedy o milostný trojúhelník s jednou postavou, která je možná imaginární, možná skutečná. Další postavou je psychiatr, který se do všeho snaží vnést světlo.
* Na začátku února vám vyšla kniha s názvem Bruno v hlavě, kterou jste napsal společně se slovenskou výtvarnicí Monikou Šimkovičovou. Téma knihy je dost závažné. Co bylo impulzem k jejímu napsání?
Zajímalo mě téma lítosti. Původním impulzem nebyl naštěstí nikdo smrtelně nemocný v mém okolí, ale lidé, kteří na tom byli špatně z daleko banálnějších a méně závažných důvodů, a přesto museli čelit tomu, že je někdo lituje. Připadalo mi, že příběh bude lépe fungovat, když se téma vyžene více do extrému, a tím pádem si postava bude moci dovolit extrémnější řešení a extrémnější chování. Pak jsem potkal Moniku, která smrtelné téma zkoumala také, ale z jiné strany. Považoval jsem to za znamení a rozhodl se, že z toho musíme něco udělat.
* Jak jste se setkali?
Monika bydlela v penzionu mých rodičů a maminka jednou přišla na to, že tahle zvláštní nájemnice svůj pokoj pomalovala barvami. Nejprve byla v šoku, co to je za šílence, ale nakonec Moniku poprosila, aby vymalovala celý penzion. Za těchto zvláštních okolností jsme se setkali. Monika mi dala přečíst svou povídku a já zjistil, že se v některých aspektech podobá hrdince z mého vlastního příběhu. Moničina hrdinka měla Bruna a ta moje Vanesu… Připadalo mi, že není takový problém udělat z Vanesy Bruna a spojit je v jeden kontinuální příběh.
* Měli bychom čtenářům prozradit, kdo je Bruno.
Bruno je vypravěčem příběhu a zároveň mozkovou cystou v hlavě hlavní hrdinky…
* Nedovedu si představit, jak jste dva příběhy dokázali spojit dohromady...
Zdálo se mi, že každá z našich hrdinek byla zasazena jen v jedné situaci, kterou zastávala vůči své problematice. Moje povídka se odehrávala v krátkém časovém úseku, ale hrdinka se více změnila, zatímco Moničin příběh se odehrával v delším čase. Ale u její hrdinky mi chyběl vývoj. Řekl jsem jí, že by její hrdinka měla projít nějakou proměnou, a připadalo mi logické, aby se proměnila v mou hrdinku. Pokud mám čtenáře pustit více do kuchyně, mohu prozradit, že mou původní hrdinku najde v předposlední kapitole. Na tom jsme vystavěli bodový scénář a pak rozdělili, kdo co napíše.
* Na webových stránkách Moniky Šimkovičové člověk najde kulisy příběhu. Ukázky jejích návrhů interiérů se shodují s těmi, které popisuje v knize.
To je možná trošku škoda, protože síla jazyka je v tom, že dokáže naráz vytvořit představu obrazu, která bývá vždycky zajímavější než zhmotněná realita. Z toho důvodu jsme také na přebal knížky nepoužívali Moničinu ilustraci, ale navrhl ji Ondřej Pfeiffer, který jinak spolupracuje na Xindl projektech.
* V knize je popisováno dost zvláštní prostředí. Starobylé vily, barvy a ornamenty, secesní motivy. Kdo z vás je vytvářel?
Já jsem byl spíše konstruktérem příběhu a poslouchal Moničiny historky, na nichž jsem rozvíjel své základní téma, tedy téma lítosti a to, jak se člověk staví k tomu, když ho ostatní litují. Monika své příběhy prezentovala, jako by je všechny zažila, ale na život jednoho člověka jich bylo moc… Já jsem pak z jejích historek poskládal příběh tak, aby měl nějakou kontinuitu a nějaký „oblouk“ – populární famácké slovíčko. S postavami jsem pak pracoval jako s leitmotivy, které vnáší nějaké významy. Takhle vznikal i popis prostředí. Vycházel jsem z míst a postav, kterými mě Monika zásobila. Na základě bodového scénáře jsme pak určili: „Tohle je dějová scéna, tu napíšu já, tady se popisuje prostředí, které popíšeš ty.“ Moničiny části jsem pak přepisoval, aby byl jazyk jednotný. Forma tedy hodně vycházela z mé povídky, která se pak stala kapitolou šest. Je napsána ve druhé osobě přítomného času, tedy z pohledu Bruna, který Monice vypráví, co ona sama právě prožívá. Je to dost výrazný styl, který se v literatuře moc nepoužívá a blíží se podle mne spíše filmu. Divák se nedostává úplně dovnitř do postavy, protože to není já, ale ty, a pozoruje ji zvenku.
* Mezi vámi a Monikou je dost rozdílů. Ona je starší, je žena a pochází ze Slovenska. Vaše původní postavy tedy pravděpodobně také byly dost odlišné.
Já mívám často problém, že se mé postavy zmítají v bezčasí a bezprostoří. S příchodem Moniky jsem získal čas i prostor, o které jsem mohl postavy opřít. Myslím, že se na základě této zkušenosti mé psaní zlepšilo, protože jsem se naučil řešit i tyto věci. Akorát jsem toho od té doby moc nenapsal.
* Kostrou příběhu je téma smrtelné choroby. Je tato část autobiografická?
Pro Moniku kniha částečně autobiografická je. Hlavní postava se jmenuje stejně jako ona a má i stejné datum narození. Chtěli jsme tyto autobiografické prvky vypíchnout a znejistit čtenáře, co je pravda a co fikce. I já sám jsem v průběhu psaní zapomněl, které věci Monika opravdu zažila a co je vyfabulovaná nadstavba. Část zkušenosti tam rozhodně je. Já sám jsem byl ale v pozici konstruktéra, a popisuji tedy více odpozorované zkušenosti než osobní zážitky.
* Nakladatelství Galén běžně vydává lékařskou literaturu. Zaujalo je vaše téma?
Za peníze, které nakladatelství vydělá zdravotnickou literaturou, vydává texty, kterými mapuje nezávislou hudební scénu. Jedná se hlavně o sbírky básní a písňových textů. Nedávno toto nakladatelství vydalo knihu mého kamaráda Marka Brodského, kterému jsem hrál na křtu. Při té příležitosti mě oslovil pan ředitel Houdek a zeptal se, jestli nechci vydat nějaké své texty. Na to jsem si ale připadal ještě moc mladý a nabídl jsem mu raději román, který byl právě dokončen. On mi záhy volal, že knihu vydá.
* Kniha je vykreslena dost detailně, skoro jako filmový scénář. Máte tu ambici?
Původní ambice byla udělat scénář, ale pak jsem si řekl, že než seženeme padesát milionů a seškrtáme to na deset procent, aby se to vešlo alespoň do dvou hodin, pojďme to nejprve dotáhnout do formy novely. Myslím, že příběh je v různých ohledech dost filmový, takže bych se tomu rozhodně nebránil.
* Kdysi jste natočil úspěšný studentský film Restart. Odehrává se v prostředí reklamních agentur.
Byl to absolventský film Julia Ševčíka, který se v reklamě dost pohyboval. Příběh vzešel z mé povídky, kterou Julius posunul do jiného prostředí a pozměnil i charaktery postav.
* Kdo je tedy Xindl X – písničkář, spisovatel, scenárista, nebo autor divadelních her?
Teď jsem hlavně písničkář a na ostatní věci mi nezbývá čas. Klasickou scenáristiku jsem už téměř opustil, protože to je stašně osamělé povolání. Většinu času člověk sedí sám doma se svými postavami, až mu z toho začne hrabat. Také proto jsem dal přednost muzice, protože člověk přijde více mezi lidi – alespoň jsem si to na začátku myslel.
* A ve skutečnosti to tak není?
Nakonec člověk zjistí, že každý večer přichází mezi hromadu cizích lidí a stejně je tam sám a se sebou. Alespoň ale odpadá ta část, kterou si člověk musí vysedět u počítače. V tomto smyslu bylo mnohem zábavnější psaní seriálu než psaní knihy, protože jsem byl neustále v dialogu s někým dalším.
* Zřejmě máte na mysli Comeback. Jak jste se k té práci dostal?
Televize Nova před časem vyhlásila sitcomový workshop. Objednali si amerického specialistu na sitcomy Johna Vorhause, který nám během čtyř dnů vysvětlil pravidla psaní žánru. Bylo tam zhruba šedesát lidí. Většinu tvořili blogeři a jen pár scenáristů. Když jsem se o akci dozvěděl, zavolal jsem Tomášovi Baldýnskému, který byl jedním z organizátorů. On řekl: „Jasně, viděl jsem Restart, určitě přijď.“ Rozdělili nás do jedenácti skupin a každá měla pracovat na svém projektu. Já, Jirka Vaněk, Katka Krobová a Jakub König jsme pod Tomášovým dohledem vymysleli Comeback. Výsledkem workshopu byly nápady na tři seriály, kterým dala Nova zelenou. Na nich se pak paralelně pracovalo až do stadia pilotního dílu. Jedna skupina se rozpadla, takže byly natočeny pilotní díly dvou seriálů a z nich byl vybrán ten náš. Tehdy si nikdo nebyl jistý, jestli bude Comeback opravdu úspěšný. Stačilo ale pustit pár dílů a o úspěchu nebylo pochyb.
* Proč jste po patnácti dílech ze seriálu odešel?
Byl jsem před přípravou nové desky, a když jsem si měl vybrat mezi seriálem a muzikou, muzika mi přišla zábavnější.
* Údajně jste vymyslel postavu Ozzáka.
Spíš jsem ji jen pojmenoval. Tomáš Baldýnský tehdy řekl, že by postava Tomáše potřebovala bigbíťáckého kamaráda, který bude jejím pravým opakem. – Brzy nám ale došlo, že by spolu nikdy nekamarádili, takže to musejí být bratři. V té chvíli jsem si vzpomněl na kamaráda Kissáka. Když jsem se s ním seznámil, řekl mi: „Já ti něco musím ukázat,“ a začal si sundávat kalhoty. Namítl jsem zděšeně, že to nechci vidět, ale on už měl kalhoty dole a ukazoval nášivku Kiss na svých trenýrkách. Sám mám rád Ozzyho Osbourna, takže vznikl Ozzák. Pak jsme zjistili, že děláme díly, které jsou vtipné jen díky Ozzákovi. Žádná jiná postava vtipy nedělala. Nebo je Ozzák stejně převálcoval. Pravidlo sitcomového psaní: když vám nějaká věta nepřijde vtipná, řekněte to Ozzákovým hlasem. Jeho vtipy byly původně mnohem drsnější: „Jak můžeš dětem pouštět porno?“ – „Vždyť je to dětský porno!“ To nám neprošlo. Když se vtipy z papíru dostaly do živého herce, byly moc tvrdé a kruté. Uprostřed castingu jsme s režisérem potkali Martina Dejdara a najednou nám seplo, že to bude ideální Ozzák – Bart Simpson, velké dítě s knírkem a máňou! Byla to trošku divoká karta, protože už jsme nevěděli, jak dál, ale když Martin přišel na casting, bylo jasno – byl o tři levely jinde než ostatní.
* Měl jste vztah k sitcomu?
Tehdy jsem dělal v reklamce a neměl jsem na nic jiného čas, ale předtím jsem se díval na všechny sitcomy, co v televizích běžely. Je to jeden z mála žánrů, který jde sledovat neustále, protože humor člověka neomrzí.
* Které jsou vaše nejoblíbenější?
Mé dnes nejoblíbenější jsem paradoxně objevil až po Comebacku. Tehdy jsem koukal na Přátele a Párování. Dnes mám rád Big Bang Theory a How I Met Your Mother, My Name Is Earl…
* Mám pocit, že dnes sledují sitcom i lidé, kteří dříve chodili jen do klubových kin na nezávislé filmy.
Měl jsem také období chození do Ponrepa, ale to už je hodně dávno a lidi, se kterými jsem tam chodil, už dnes nevídám. Rozhodně je ale v současné době vlna sitcomů. Úroveň seriálů obecně šla hodně nahoru – tedy ne u nás. My musíme ještě počkat, až na seriály půjde více peněz. Něco jako Dexter nebo Californication tady zatím natočit nelze. Seriálová tvroba v zahraničí zkrátka dohání tu filmovou.
* Jaké jsou vaše hudební vzory? Měl jsem rád grungové kapely jako Alice In Chains, Faith No More, Soundgarden, Pearl Jam. Ale moc mi nesedělo hrát tenhle styl, nebyl jsem to já. Některým lidem moje hudba připomíná písničkáře Becka, který mě svou starší tvorbou částečně také ovlivnil. Zároveň mě určitě ovlivnilo starší období Red Hot Chili Peppers, kde byl ještě vyšší podíl rapu. Měl jsem rád také hard rock 70. let – Ozzyho Osbourna, Black Sabbath... Od malička mám rád také české písničkáře – Iva Jahelku a jeho vtipné texty, Karla Plíhala, Jarka Nohavicu, Slávka Janouška, Nerez, to jsou věci, které mám prostě pod kůží.
* „Kdo chce bavit davy, musí hrát jako Michal David,“ zpíváte v jedné své písni. Opravdu si to myslíte?
V Česku trošku ano. Třeba v Americe není problém být alternativní hvězdou, protože i když je člověk alternativní a cílí na menší část publika, má stále dost posluchačů na to, aby se uživil. V Česku se neuživíte, pokud nejste mainstream, který se hraje v rádiích.
* Je pro vás do budoucna důležité bavit davy, nebo si chcete uchovat nezávislost?
Vždycky když řeknu, že něco nejde, snažím se vyzkoušet, jestli to tak je opravdu. Takže bych se to rád pokusil skloubit. V nejhorším emigruji na Slovensko...
* Při psaní knihy jste se Slovenskem musel přijít dost do styku a zjevně se vám tam zalíbilo…
Jak jsem řekl, příběhy jsem měl od Moniky. V současné době se chci ale na Slovensko více zaměřit, s kapelou příští týden vyrážíme na slovenskou túru. Pokaždé když jsme tam hráli, bylo to výborné – skvělé publikum a dobře organizované akce, které byly zároveň žánrově podstatně otevřenější než tady v Česku. Velké akce s velkým rozpočtem tam mívají daleko alternativnější dramaturgii, než by si tady někdo dovolil. Festival Pohoda je festivalem skutečně evropského měřítka, kde se objevují nové zajímavé kapely a nevidíte tam každý rok ty samé lidi. U nás nic takového není. I když mám rád Rock for People, je to pořád moc klasický festival. Pohoda se nebojí pozvat zahraniční kapely, které se ten rok objevily. Upřednostňují osvětové hledisko a risknou to, že přijde dvacet lidí.
* Tady je celkem oblíbený Peťo Tázok. Jeho hudba je také postavena na hře se slovy, která za jinými než českými hranicemi fungovat nemůže.
Chci teď Slovensko co nejvíce projet, protože je to právě nová příležitost k potkávání interpretů. S Petěm Tázokem se už dlouhou dobu domlouváme na společné písni. Nedávno mi poslal svůj text a chtěl, abych dopsal druhou sloku, tak jsem mu ji poslal i se základem melodie a on řekl: „Ježiš, to je moc dobrý, co jsi napsal. Musím vylepšit to svoje.“ A už dva měsíce čekám, až svůj text předělá.
* Máte ambici prorazit i za další hranice než jen ty slovenské?
Myslím, že v mé muzice je výpověď určité generace, která by fungovala i v jiných zemích, ale není to moje priorita. Důležité je dělat muziku tady. Muselo by dojít k nějakému mimořádnému setkání s někým, kdo by dokázal mé texty dobře překládat. Na druhé straně je spousta zahraničních kapel, které mají skvělé texty, ale v Česku všichni poslouchají jen melodie. Zajímavé by bylo udělat nějaké slušné překlady a přebásnění. Včera jsme s kamarádem Nicelandem cestou z koncertu poslouchali písničky od Amandy Palmer. Byl jsem tím úplně nadšen a řekl jsem si, že musíme texty přeložit, aby z nich české publikum také něco mělo.
* Čtete básně?
Někdy v šestnácti jsem měl období, kdy jsem básně četl, ale teď už ne. Spíš mě zajímá, když má někdo dobré texty. Svým způsobem ale stále básně píšu. Hudební texty jsou vlastně prodloužená ruka poezie. Báseň potřebuje rytmizaci, a když člověk text zazpívá, je to vlastně ten nejpřirozenější rytmus. Nejvíc se mi líbí, když struktura textu přirozeně vyjde z melodie.
* Nepřipadá vám, že básně se dnes již nečtou?
Poezie není dostatečně spotřební. S Janem Burianem, který dělá pořady osamělých písničkářů, jsme si říkali, že by bylo zajímavé nechat písničkáře jejich texty jen číst, protože pak je člověk vnímá úplně jinak, než když je slyší s hudbou.
* Vaše přítelkyně Olga Lounová je také hudebnice. Spolupracujete spolu?
Vlastně náš vztah hudební spoluprací začal. Olinka mě oslovila, abych s ní nazpíval duet pro její připravovanou desku. Díky tomu jsme se seznámili. I když u toho duetu jsem nejprve přepsal text, pak i hudbu a nakonec jsme se rozhodli, že je natolik xindlovský, že místo na její se bude lépe vyjímat na mé desce, která by měla vyjít v říjnu.
* Můžete nám novou desku přiblížit?
Album by mělo být hudebně pestřejší a mělo by na něm spolupracovat více muzikantů. Bude se jmenovat Perličky sviním na dně. V novém podání se na něm objeví i písničky, které posluchači už znají z koncertů. Začátkem května bychom chtěli vypustit nový singl s klipem, který se jmenuje Láska v housce. Za ten nás asi zažalují všichni výrobci fastfoodů, protože se tam do nich trochu obouváme. A všichni zamilovaní lidé, do nich se obouváme také. To je právě duet s Olinkou. Písnička už je natočená, ale ještě musíme dokončit klip.
***
Nejlepší věci vznikají spontánně. Téma visí ve vzduchu, stačí ho jen chytit, hodit na papír a nazpívat.
Nejsem rozmazlená hvězdička, ale obchodník sám se sebou
” Jsem dysgrafik a dyslektik a v srdci mám žár a v oku mám tik a na plicích vodu a v rukou mám třes a v duši mám blues a chtěl bych hrát jazz... ”
O autorovi| Tereza Kozlová redaktorka Pátku tereza.kozlova@lidovky.cz
