Nekonečný kolotoč televizních přenosů. Invaze sportovních zpráv na titulní stránky novin. Výsledky, medaile, rozhovory, rozbory.
Olympiáda? To je i pro nezaujatého konzumenta médií totální útok. A co teprve pro sportovního fanouška...
Co si má vybrat? Vstávat ještě před rozbřeskem a sledovat další strhující závod Michaela Phelpse? Nebo se raději v klidu vyspat, aby byl připraven na ranní poradu v zaměstnání? Moment, z té se přece musí nějak omluvit – v tu samou dobu střílí Kateřina Emmons!
Sportovní třeštění, na němž se s chutí svezly všechny sdělovací prostředky, trvalo letos šestnáct soutěžních dnů. Pak olympijský oheň zhasl. A s ním pro mnohé nadšené fanoušky zhasla – alespoň na čas – chuť do života.
Přehnané? Kdepak.
I čínská média referují s odkazem na psychology o tom, že mnoho tamních fanoušků se cítí „ztraceno“, když jim byl náhle odepřen mnohahodinový přísun sportovních informací. Podle oficiální tiskové agentury Nová Čína si odborníci všimli, že lidé, kteří takřka nepřetržitě sledovali olympiádu, jsou neschopní přizpůsobit se pracovnímu tempu, které pro ně bylo před startem her běžnou rutinou.
„Klinické testy prokázaly, že sportovní fanoušci jsou náchylní k depresím, když skončí velké mezinárodní sportovní události jako třeba mistrovství světa nebo olympijské hry,“ prohlásil pro čínská média psycholog Lin Jie. Mezi nejvíce „ohroženými“ jsou špičkoví manažeři nebo studenti. „Tyto skupiny fanoušků často obětují sledování olympiády svůj spánek a jídlo,“ vysvětluje Lin Jie.
Drsný přechod do reality Psycholog dokonce tento stav nazývá „olympijským syndromem“. Průvodním znakem je i snížená schopnost zařadit se z olympijského třeštění zpátky do normálního života. „Fanoušci těžko zvládají rychlý přechod do reality,“ všiml si Lin Jie.
Čína ale není se svým problémem první ani jediná. Podobné příznaky měli před osmi lety po skončení olympiády v Sydney i někteří Australané. Jedna z místních televizních stanic tehdy dokonce upravila svoje večerní vysílání s ohledem na diváky s „postolympijskou depresí“, jak fanouškovskou letargii popisovali v Austrálii. „Musíme divákům pomoci znovu se přizpůsobit normálnímu vysílacímu schématu,“ vysvětlil mluvčí stanice.
Obě olympiády měly přitom společnou jednu věc – obrovské nadšení místních obyvatel. Pro Austrálii byly hry v Sydney první olympiádou od Melbourne 1956, letošní Peking byl historicky vůbec první olympiádou v Číně. Euforii ze sportovního svátku pak lehce vystřídala frustrace, když soutěže skončily.
Pocity marnosti ale neprožívají jen fanoušci. Potýkají se s nimi i sami sportovci. Doktorka Ronda Wimmerová, specializující se mimo jiné na sportovní psychologii, hovoří v této souvislosti o „posoutěžní depresi“. „Sportovec dodržuje několik let režim, který ho připravuje na vrcholnou sportovní akci. A najednou ten režim skončí. Už není potřeba. Sportovec se pak ptá sám sebe – Co teď budu vlastně dělat dál?“ píše Wimmerová. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) proto během letošní olympiády spustil program psychologické pomoci pro sportovce, kteří obtížně překonávají „nástrahy“ běžného života. A že je takový program potřeba, dokazují třeba slova Němce Jana Frodena, který v Pekingu vyhrál triatlon. „Můj životní plán skončil asi před hodinou,“ řekl novinářům po svém závodě. „Tohle byl můj životní sen. Vždycky jsem žil podle hesla ,Plán A musí fungovat‘. Proto jsem žádný plán B nikdy neměl a teď nevím, co dál.“
A tak zatímco sportovcům může v budoucnu pomáhat zmíněný program MOV, fanoušci musejí zatnout zuby a pomalu si zvykat na běžné zprávy místo sportovních výsledků. Až do příští olympiády...
O autorovi| Adam Nenadál, redaktor LN
