Zvýšení daní v době recese by bylo velkou chybou. Stát musí začít se šetřením sám u sebe
Deficit veřejných rozpočtů přesáhne v roce 2010 hranici 200 miliard korun. To je alarmující číslo, které zhruba odpovídá pěti procentům HDP. Co s tím?
Nejprve pár suchých, ale důležitých čísel. Ministerstvo financí uvádí, že v roce 2008 činily příjmy státu 1517,5 miliardy korun, což odpovídá 40,95 procentům HDP. Během desetiletí 1998–2008 vzrostly roční příjmy státu o 99,2 procenta, zatímco HDP v nominálním vyjádření vzrostl za stejné období o 85,6 procenta. Nejvíce rostly příjmy ze zdravotního a sociálního pojištění (+112,7 procenta), z daní z příjmu (+93,9 procenta) a z DPH a spotřebních daní (+88,5 procenta).
Veřejné výdaje během zmíněné dekády vzrostly o 82,2 %. Jde především o sociální dávky různého druhu (růst o 102,7 procenta), přičemž sociální položky představují 42,7 % všech výdajů. Pro srovnání, na tzv. kolektivní spotřebu (veřejné služby, obrana, bezpečnost, justice, ochrana zdraví, životní prostředí, věda a výzkum) připadlo 23,5 procenta HDP podle údajů z roku 2008. A konečně další fakt: předběžný návrh rozpočtu na rok 2010 počítá s 88procentním podílem mandatorních neboli ze zákona povinných výdajů.
Zeman si to mohl dovolit Co z toho vyplývá? Zaprvé není pravda, že by během uvedeného desetiletí státní rozpočet děsivě strádal: naopak, příjmy rostly absolutně i relativně. Uvedená čísla spíše podporují hypotézy, že v roce 1998 byly sazby daní z příjmů příliš vysoké. Efekt Lafferovy křivky mohl způsobit růst objemu vybraných daní.
Zadruhé výdaje rostly od roku 1998 kupodivu pomaleji než příjmy. Vysvětlení: již v roce 1998 se utrácelo nad poměry.
Saldo sektoru vládních institucí činilo tehdy -5 procent HDP. Pamětníci velmi dobře vědí, co se tehdy stalo: šlo o měnovou krizi roku 1997. Mechanismus následné recese byl tehdy dosti odlišný od současnosti, ale dopady na rozpočet byly podobné.
Rozdíl spočíval ve skutečnosti, že v roce 1998 činil státní dluh jen 299,8 miliardy neboli pouhých 15 % HDP. Novopečený premiér Zeman si tehdy mohl dovolit „nakopnout“ ekonomiku keynesiánským deficitním impulzem. Jeden ekonom to tehdy komentoval slovy: „Bojím se, že se to Zemanovi podaří a dluh pak nebude k zastavení.“ Tato poznámka se ukázala být prorockou: Zemanovy deficitní rozpočty (a také snížení daní z příjmu) fungovaly podobně jako pověstná „reaganomika“. Růst se dostavil.
Rovněž i fenomén věčného zadlužení. Zemanovi nástupci nedosahovali jeho formátu. Nikdo neměl chuť ani odvahu ukončit keynesiánský deficit a nastolit v období růstu keynesiánský přebytek. Éra tří slabých socialistických premiérů byla následována obdobím slabé koaliční vlády. Nikdo veřejné finance neřešil.
Zatřetí poměr dluhu k HDP je nyní 33,3 procenta, jak se lze dočíst na užitečné webu www.verejnydluh. cz, který za účelem veřejné osvěty zřídil ekonom Aleš Michl. Prostor pro další zadlužování je převelice omezen. Hrozí nebezpečí, že kdysi fiskálně zdravá česká ekonomika se dostane na úroveň nemocných zemí typu Maďarska. A argument, že Itálie je schopna unést dluh 120 procent HDP, není rozumný. Příliš se podobá anekdotě o muži, který spadl ze šedesátého patra a ještě kolem třicátého volal „zatím dobrý“.
Ekonomové varovali před kritickým vývojem veřejných financí před více než deseti lety. Politikové tato varování stejně dlouho bagatelizovali. Nyní se ukazuje, že ekonomové měli pravdu. Toto hořké vítězství ovšem nikomu moc radosti nedělá.
Co lze provést s propadem veřejných financí? Zvýšit daně a tím ještě více „přidusit“ ekonomiku je asi nejhorší rada, jakou si lze představit. Zvýšit daně z příjmů by bylo kontraproduktivní, zvýšit DPH by bylo v době recese asociální.
Máme víc policistů než za ČSSR Další keynesiánský deficit by byl jen odkládáním dne zúčtování. Ekonomicky nejlepším řešením je, aby se stát a jeho přátelé podstatně uskromnili. Dobrá, ČEZ je sice kamarádská firma, ale musí nutně dostávat dárky v hodnotě desítek miliard? (Řeč je samozřejmě o zákonu o prominutých emisních povolenkách.) Jiný námět: v přepočtu na obyvatele prý zaměstnáváme o polovinu více policistů než totalitní ČSSR. Ne, jejich úkolem není chytat zločince. Jejich úkolem je chytat zoufalé občany, kteří z nutnosti na deset minut zaparkovali na modré zóně. A podobných příkladů jsou desítky, možná stovky.
Dále je nutné seškrtat mandatorní výdaje. Je nutné kvůli tomu změnit zákony. Pokud to neuděláme sami, za pár let nám to nadiktuje Mezinárodní měnový fond. Ale v první řadě je nutné, aby stát začal se šetřením sám u sebe.
***
Argument, že Itálie je schopna unést dluh 120 % HDP, se podobá anekdotě o muži, který spadl ze šedesátého patra a ještě kolem třicátého volal „zatím dobrý“
O autorovi| Pavel Kohout, ředitel pro strategii, Partners e-mail:pavel.kohout@gmail.com Autor je členem NERVu
