Jsem jen prostá dívka
i můj život byl prostý
až do roku,
kdy mi bylo dvacet pět.
V tom osudném
dvaačtyřicátém roce
začal příběh,
který budu teď vyprávět.
***
Žili jsme na statku,
jsem z pěti dětí,
kus pole a říčka
byl celý náš svět.
Maminku, anděla,
měli jsme něžnou,
otec byl přísný,
leč laskavý přec.
V devatenácti
jsem potkala lásku
a muž mého života
si mě vzal za ženu.
Když se nám narodil syn,
už jsme nemohli
více si přát.
Vnesl světlo do našich dnů.
Osud však připraví úděl,
jejž nechápem,
i naše štěstí
mělo krátké být.
V devětatřicátém
v Evropě vypukla válka
a z života
zmizel nám klid.
V ulicích vojáci,
křik, pláč a výstřely,
jako by na město
snesl se mrak.
Namísto radosti
zbylo jen zoufalství,
jak by vzduch dechem zlým
otrávil drak.
V těch dnech snad i štěstí
na příděl bylo
a národní hrdost
nám zlomili silou.
A svobodu vzali.
Teď diktátor vládl.
Trest každého stihl,
kdo odpor mu kladl.
Zda věřit, či ne,
od koho zrada hrozí -
všude jen číhalo
nebezpečí.
A přece můj manžel i já
jsme se všemožně
snažili synáčka
rozveselit.
Záleželo nám jen
na jeho bezpečí -
byl naší radostí života
největší.
Naštěstí o válce
měl jen ponětí matné,
leč strach, jejž jsme skrývali,
rostl den za dnem.
Až do onoho roku,
i přes bídu a strach,
k radosti jsme si
vždy našli důvod.
V roce čtyřicet dva
ale vypátral kdosi,
že má babička měla
židovský původ.
***
Za noci najednou
bušení na dveře,
z toho, co neslo,
mne roztřásl strach.
Vtrhli k nám,
nebyla šance je zastavit,
nedali šanci
se na něco ptát.
Málo jsem chápala
ten jejich křik,
však stačilo
osudné slovíčko „žid“.
Prohlédli místnost
a chtěli jít dál
do dveří, za nimiž
syn dosud spal.
Vykřikla jsem.
Neumím vyslovit
svůj děs a svou touhu -
kéž ho nechají být.
Klekla jsem před ně
v zoufalé snaze,
hned však tvrdá rána
mne srazila na zem.
Za chvíli byli zpátky
i s ním -
byl vystrašený,
ale neplakal dosud.
Skryla jsem v náručí
statečné dítě,
zatímco křičeli,
že musíme odsud.
Opustit domov
nechtěla jsem,
tak mě bili
a za vlasy vytáhli ven.
Manžela drželi,
pomoci nemohl,
v očích však jsem mu četla,
jak zoufalý byl.
Tak za krutého marše
slov „schnell“ a „raus“
nakonec náš smutný průvod
dům opustil.
***
Nacpáni v náklaďáku,
na klíně syn mi spal,
zatímco já tiše štkala
a můj milý mě objímal.
Kolem nás vyplašeně
bušila další srdce,
pak po pár hodinách
vůz najednou zůstal stát.
Ta cesta nebyla ničím
proti tomu, co přišlo -
v ranním rozbřesku za šera jsme
spatřili dobytčí vlak!
Nejdřív jsem myslela, že
snad se mi to jen zdá -
jsme přece ještě lidé,
ne nějaká zvířata!
Když nás muži v uniformách
do řady seřadili,
naděje, že se mýlím,
se rázem rozplynuly.
Jejich křik, nadávky
hnaly nás dál
poslušné,
jak si to nepřítel přál.
Vyšplhali jsme
a usedli na zemi
ve vagonech.
Dveře za námi zavřeli.
Jak noční můra
to vypadalo:
pláč, dusno, žízeň,
zápach a mdlo.
Tu a tam potyčka,
chrápání, nářek,
někteří dokonce
zemřeli cestou.
Dřívější život
zdál se tak vzdálený.
Pod tíhou smrti
naděje blednou.
Ať už jsme u cíle,
chvílemi jsem si přála,
co nám však přinese,
moc jsem se obávala.
***
Muselo trvat dny,
nežli vlak zastavil;
byli jsme vyčerpaní,
pochmurně neteční.
Když dveře otevřeli,
chvíli jsme mžourali jen
a pak se co nejrychleji
z vagonů drali ven.
Neměly ani schůdky,
z vlaku jsme seskákali.
Se smrtkou na čepicích
vojáci na peroně stáli.
Jeden muž třídil
lidi do dvou řad,
já se roztřásla vědomím,
co bude následovat.
Můj manžel nám řekl,
že, děj se co děj,
musíme zůstat
pohromadě.
Přišli jsme k onomu muži
(až jsem dech zadržela),
jen tak si pohvizdoval
(kéž jen rodina zůstane celá).
Na zlomek sekundy
na nás jen zíral -
a mávnutím ruky
život nám dal.
Naše úleva neměla
dlouhého trvání,
brzy se řady
dělily dál.
Držet se, plakat
nemělo ceny:
do jedné muži,
do druhé ženy.
Lásku i úsměv
dát v posledních slovech
jsem chtěla, leč v slzách jsem
řekla jim sbohem.
Můj syn se ještě
naposled otočil,
zamával, a pak
mi zmizeli z očí.
***
Už ani nevím,
jak dlouho tu jsme,
měsíce, možná
nebo pár let.
To peklo nelze
nazývat životem.
Kéž jen to přežiju,
je můj jediný sen.
Zas uslyšet ptáky,
spatřit modré nebe
a svobodně dýchat,
než smrt si mě vezme.
Pozdě vidíme,
jak je svoboda cenná.
Jen strádání, hoře
osudem je nám.
Bez konce práce,
hlad celý čas;
krutě za každý přestupek
trestají nás.
Tělo lze zničit,
duch však vytrvá,
leč hrůzy dní plynoucích
vůli nám vzaly.
Utrpením neustálým
mysl nám utýrali,
nakonec jsme apaticky
na všechno rezignovaly.
Mnohé z mých spolubydlících
zmizely navěky,
buďto je zastřelili
nebo někam odvezli.
Některé sešly z očí,
kam zmizely, ví bůh,
šly ale zvěsti o domech,
ve kterých zabíjí vzduch.
Ač jedna po druhé
musely odejít,
držím se stále snu
a přání - kéž mohu žít
***
V dubnu čtyřicet pět,
za deštivého dne,
mé modlitby
byly vyslyšeny.
Měsíc jsem zůstala
v nemocnici -
jen stín jsem byla,
se třiceti kily.
Kde však je mé dítě
a kde je můj muž,
chtěla jsem vědět -
prý nežijí už.
Uvěřit, že jsou mrtvi,
jsem nejdřív odmítala,
skoro jsem přišla o rozum,
pak dlouhé dny proplakala.
S časem nepřišla úleva,
jenom jakýsi klid,
nakonec navrhli,
že už mám domů jít.
*
Teď jsem tedy zde,
zpět ve svém životě,
nejsem však ničí matka
a ničí žena.
Jsem jako cizinec
v našem městečku:
s bílými vlasy,
záda shrbená.
Je bolestné, jak své pohledy
ode mne odvracejí,
co se mi přihodilo,
nikdo se nestará.
Když nedokážu usnout
za temných bouřlivých nocí,
zírám jen do temnoty
a potichu naříkám.
Můj sen se splnil,
teď žiju dál,
ale přeju si, kéž bych
byla zemřela i já
O autorovi| MARIE ŠMILAUEROVÁ, Přeložila Mgr. Miroslava Kopicová
