Zbyněk Petráček ve svém sloupku Zvykejme si (LN 27. 12.) píše, že někdo se možná „pozastaví nad nedávnou konferencí v Cancúnu. Tam přece bojovníky s klimatem porazili ti, kteří se chtějí změnám přizpůsobit. Hrome, jak asi bude ta adaptace vypadat, vidíme-li, jak málo stačí k ochromení evropských letišť?“ Ale v Cancúnu se nic takového nestalo.
Hlavní výsledky konference jsou dva. Dohodl se vznik fondu, kterým mají hlavní znečišťovatelé pomáhat chudým rozvojovým zemím s adaptacemi na změny klimatu i se snižováním emisí, a některé podrobnosti vznikající mezinárodní dohody o ochraně lesů.
Dilema, zda snižovat znečištění, nebo se přizpůsobit globálním změnám klimatu, se v Cancúnu vůbec neřešilo. Ani nemohlo.
Za prvé v každém případě musíme dělat obojí. Nelze se do nekonečna přizpůsobovat rostoucí koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Dříve či později narazíme na hranici, která už bude neúnosná. Ale také nejde emise zastavit ze dne na den, nějakou dobu to potrvá, a potažmo nějakou dobu ještě teplota poroste.
Proto musíme vybudovat lepší ochranu před povodněmi a hurikány, přizpůsobit zemědělství a uhradit multimiliardové škody, kterým se už nevyhneme.
Správná otázka zní, kde udělat čáru, tedy jaký růst teploty (a jaká velikost ekonomických i humanitárních škod) je ještě přijatelný. Přesně na této čáře se mezinárodní společenství už usneslo: na loňské konferenci v Kodani se státy OSN shodly, že chtějí emise udržet na takové úrovni, aby jimi způsobený růst globální průměrné teploty nebyl větší než dva stupně Celsia. Tato hranice byla potvrzena i na konferenci v Cancúnu.
***
Správná otázka zní, kde udělat čáru, tedy jaký růst teploty je ještě přijatelný
O autorovi| Jiří Jeřábek, Centrum pro dopravu a energetiku
