Maďarsko je teď v Bruselu na paškále, k velké radosti svých sousedů. Zavinilo si to tak trochu samo, nový tiskový zákon je mírně řečeno problematický a snahu ho napravit už nikdo neuzná. Naopak: čeká se na další hříchy, a ty se údajně dostavily. Maďarsko se jako předsednická země představilo v bruselské budově Evropské rady kobercem zvíci 202 metrů čtverečních, na němž je 23 obrazů zachycujících maďarské dějiny a významné osobnosti, jež se uplatnily v politice a kultuře země. Podotýkám, že uspořádání je v podstatě chronologické.
Věci se se zlomyslným pohoršením okamžitě chytla česká periodika (papírová - Právo, i internetová - iDNES, Lidovky.cz). Informace převzala z nezávislého bruselského periodika EUobserver (nejde o oficiální list EU). Informace zní, že několik poslanců EU (přesněji řečeno dva) protestovalo proti nacionalistickému duchu, v němž je koberec pořízen. Nechám teď stranou výstřední názory pana „mcm“ v Právu, kterému vadí i to, že na koberci je hudební skladatel Liszt, kterého si odmaďarštil, a maďarská královna Alžběta: hlavním kamenem úrazu je mapa habsburské monarchie z roku 1848, na níž jsou vyznačeny i hranice maďarského království jako její součásti. V letech 1848-1849 proběhlo totiž velké maďarské národní povstání, které bylo sice nakonec s ruskou pomocí krvavě potlačeno, ale do budoucna přineslo své plody.
To se nelíbí rakouské zelené europoslankyni Ulrike Lunacekové a protestuje taky rumunský socialistický europoslanec Ion Mircea Pascu. Paní Lunaceková tvrdí, že si Maďaři devatenáct let po revoluci v podstatě rozdělili s Rakušany imperiální nadvládu nad ostatními národy, a obviňuje maďarskou vládu z nacionalismu. Pan Pascu zase klade důraz na připomínání „Velkého Maďarska“, což prý není nejvhodnější symbol pro předsednictví EU.
K takto rozpracovanému problému se pak ještě vyjádřil mluvčí slovenského ministerstva zahraničí, podle něhož mapa historického Maďarska patří do historických knih, a ne na koberec v bruselské budově Evropské unie.
Fixlování se slovy Z argumentů jsem poněkud zmaten. „Velké Maďarsko“ existovalo v podstatě v hranicích, které jsou na mapě vyznačeny, skoro tisíc let. Maďaři se k němu hlásí jako k součásti své minulosti. To se nesmí? My se v preambuli ústavy zase hlásíme „ke všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“. Zakážou nám to Rumuni a budou Slováci protestovat, když se mapa Československa ocitne někde jinde než v historických publikacích? A ostatně proč se nemluví taky o „Velkém Rumunsku“? To dnešní je přece podstatně větší než rumunské knížectví z roku 1866 i rumunské království z roku 1881! Aby mi bylo dobře rozuměno, nechci umenšovat Rumunsko, jen upozornit na nesmyslnost podobných dehonestujících přívlastků.
Podobný ráz má i fixlování se slovy „uherský“, „Uhry“. V češtině a slovenštině existují obě slova, v maďarštině v praktickém užití jen „magyar“. Podobně jako Němci používají pro česká slova „Čechy“, „český“ dvě: „Böhmen“ a „böhmisch“ a pak „Tschechien“ (resp. „Tschechei“ podle vzoru Slowakei nebo Türkei) a „tschechisch“. Přesto naše ústava právem odkazuje k tradicím středověkých Čech, i když národnost v dnešním smyslu pojímáme jinak než tehdy a smysl není popírat význam německého etnika pro politický a kulturní rozvoj státu. Pro Maďary platí to samé a nemělo by se to zamlžovat hrou se slovy.
A když se někde jinde než v historické publikaci objeví mapa středověkých zemí Koruny české včetně Horní a Dolní Lužice a Slezska, nebo Československa, neznamená to ještě, že bychom chtěli okupovat kus Německa nebo Slovensko.
Idealismus sousedí s hloupostí Další věc je problém rakouskouherského vyrovnání, na něž naráží paní Lunaceková. Nevidíme dnes dost jasně, že to byl výsledek řady krvavých a krvavě potlačených protihabsburských povstání, že si ho Maďaři museli tvrdě vybojovat. Jistě, konečný kompromis byl sjednán i na náš účet.
Přesto máme dobrý důvod umět pochopit, že vyrovnání Maďaři chápou (právem) za svůj politický úspěch. Úspěch, který měl jistě i své stinné stránky. A to stejně jako zase máme my právo požadovat od Maďarů, aby pochopili, proč se hlásíme k odkazu československé státnosti, i když taky ona měla své stinné stránky a byla dosažena mj. i na maďarský účet. K vyrovnání a konečnému usmíření středoevropských národů a k definitivní stabilizaci regionu je nutné, aby dokázaly pochopit také nedostatky toho, čím se samy pyšní, a také přednosti toho, co vytýkají svým sousedům.
To, o co se pokoušejí v EU (někteří, výtka se netýká EU jako celku, mluvčí EK odmítl záležitost komentovat), zjevně z idealismu, který, jak to často bývá, bezprostředně sousedí s hloupostí, je zamést minulost z koberce pod koberec a věnovat se budoucnosti, která má tu výhodu, že se ještě nestala. Jenže bez společného kritického porozumění společné minulosti žádná budoucnost nebude.
***
V Evropské unii se někteří pokoušejí zamést minulost z koberce pod koberec. Jenže bez společného kritického porozumění společné minulosti žádná budoucnost nebude
O autorovi| BOHUMIL DOLEŽAL politolog
