Václav Klaus při svém posledním turné po Spojených státech říkal obvyklé věci a u svých domácích kritiků vyvolává obvyklý posměch. Na prezidentova zahraniční vystoupení se u nás reaguje v zásadě dvěma způsoby: a) byl to neúspěch, protože si jeho přednášek nikdo ani nevšiml, český zvěstovatel je tedy světu lhostejný, b) byl to průšvih, protože si jeho scestných názorů někdo všiml, a my teď ve světě kvůli němu máme ostudu. Všichni asi uznají, že obě tvrzení současně nemohou platit. Co když je ale vadné každé samo o sobě?
Pokud jde o globální oteplování, Klaus třeba má a třeba nemá pravdu. Být teď v menšině je ale přinejmenším z marketingového hlediska dobrý tah. Tábor stoupenců teorie globálního oteplování zaviněného člověkem dnes naprosto dominuje a tak, jak to s hlavním proudem bývá, ve svém triumfalismu se s ničím moc nepáře, především s fakty, která se mu nehodí.
Goreova oscarová Nepříjemná pravda, Sternova zpráva, proslulý Mannův „hokejkový graf“ ze zprávy Mezivládního panelu pro klimatické změny, který měl dokázat, že teplota Země ve 20. století stoupala jako nikdy předtím (Mann z grafu v zápalu boje vypustil teplý středověk i následující malou dobu ledovou) – to vše má jeden společný jmenovatel: zásadní chyby ve výkladu byly odhaleny dávno potom, co ekologisté vyhlásili vědeckou diskusi za ukončenou.
Takhle arogantně se dá fungovat dlouho, ale asi ne věčně. Až se míra veřejné trpělivosti naplní, přijdou do módy skeptici.
Dějiny lidského myšlení i dějiny vědy napovídají, že teorie globálního oteplování nebo aspoň některé její důležité poučky pravděpodobně budou vyvráceny, a že se tedy nakonec budou smát skeptici Klausova typu. Skepse je intelektuálně snadnější poloha. Sama o sobě z člověka myslitele nedělá, stačí být negativista. Nadšenectví je riskantnější, statisticky vzato je to ale daleko spolehlivější cesta ke ztrapnění. Britský Guardian, který se včera tolik rozčílil na českého prezidenta (viz níže), má v posledních desetiletích na kontě názorových omylů nepočítaně. Zpravidla je prosazoval stejně horlivě, jako teď umravňuje Klause.
Ukřičovat Druhá rovina kritiky Klausových zahraničních vystoupení se týká údajného nezájmu o jeho názory. Trochu za to může prezidentovo legendární ego, schopné vytroubit do světa i to, že se jeho vystoupení v americké televizi líbilo i manželce ředitele kalifornského hotelu, kde nocoval. Měřeno přehnaným prezidentovým PR potom mediální žeň vypadá pohuble.
Buďme ale realisty: prezident středně malé a relativně chudé země z Evropy zákonitě nebude hýbat světem. Hýbat jím aspoň trochu je jako vzepřít se přírodním zákonům a trochu přitom uspět. U nás to nikdo neocení, Klaus ale i důležitým anglosaským komentátorům typu Charlese Krauthammera občas poslouží jako referenční bod, zajímavý úkaz, na který se dá odvolat.
I kdyby se ale jednou ukázalo, že teorie globálního oteplování je v jádru pravdivá, zbývá ještě hlubší problém intelektuální svobody. Kritici moderní společnosti tvrdí, že dnes už nelze vést inteligentní věcnou diskusi, protože hlavní proud ve spolupráci se stádními médii menšinu vždycky ukřičí.
Pro důkazy nemusíme chodit daleko, máme je i doma. Uctívaný český myslitel Tomáš Halík nedávno v kázání u Salvátora ve zjevné narážce na prezidenta pravil, že banalizovat důsledky klimatických změn je stejně absurdní jako banalizovat holokaust. Tito lidé si ve svém svatém nadšení zjevně neuvědomují, jak neutěšený je na ně pohled zvenčí. Pro ně totiž žádné zvenčí neexistuje, pochodují v davu a dav jim dává pocit síly.
Budou už jen menší a ještě menší Žádný český prezident Klausem počínaje už ve světě nebude tak proslulý jako majitel jedinečného životního příběhu Václav Havel. Stejně tak ale příští prezidenti pravděpodobně nebudou mít ani onu kontroverzní Klausovu proslulost – určitě ne ti, kteří jsou na dohled.
Klaus prý je v cizině páté, ochlustávané kolo u vozu. Tady je třeba připomenout, koho reprezentuje. Česká republika je patnácté kolo u vozu, jak teď poznává vláda během předsednictví EU. Z toho plyne, že prezident podává slušný výkon.
O autorovi| Daniel Kaiser, komentátor LN
