Pravé líné nedělní dopoledne. Příměstský autobus odkudsi někam, přes okrajové čtvrti Olomouce. Vozidlo zaplněné tak akorát, nikdo nestojí, ale prakticky všechna sedadla jsou obsazena. Sedím, koukám z okna na ubíhající krajinu a zmocňuje se mne ospalé rozjímání. Z něj mě najednou probírá lehké šimrání na pravé noze. Dole, pod lýtkem. Že by nějaký hmyz? Chci se poškrábat, ale šimrání se stupňuje. Ve vteřinovém zmatení smyslů za jízdy vstanu ze sedadla se snahou zjistit příčinu obtěžování. Než stihnu cokoli odhalit, ono tajemné škrábání díky vstoje uvolněným kalhotám vyšplhá až téměř do slabin a vytvoří mi na pravé nohavici pěknou bouli. Mé potácení se v jedoucím dopravním prostředku dosud nikoho ze spolucestujících nezaujalo.
Sekundy běží velmi pomalu a mé mozkové závity začínají pracovat na plné obrátky. Řeším otázku, CO se mi usadilo v kalhotách a současně JAK TO dostat ven. Vše probíhá během několika okamžiků. Spolu se zvoláním „co to je?“, které přimělo několik párů očí k pohledu na mou tělesnou schránku, docházím k logickému vysvětlení. Asi někomu v autobuse uteklo z kabely nějaké zvířátko, morče mě napadá jako první. Jasně. A to mám právě uhnízděné pod pravou kapsou riflí. Takové odhalení mne na okamžik uklidnilo a stíhám řešit otázku vystrnadění onoho cizince. První nápad – rozepnutí zipu, popuštění kalhot a lapení vetřelce jaksi vrchem – zavrhuji prakticky v samém zárodku. Ne, to by asi opravdu nešlo. Současně zjišťuji, že mé nepříliš obvyklé chování na lince MHD již patřičně zaujalo mou sousedku přes uličku, mladou dívku, která se začala ošívat a snaží se si mé počínání nějak vysvětlit.
Volím druhou cestu k odstranění živočicha z kalhot, spodní. Obejmu stehno dlaněmi a jedu pomalu po látce dolů, hrna bakuli před sebou. Jde to celkem dobře. Až na to, že když už jsem téměř u kotníku, vetřelec se nějak proplete mezi mými prsty a v mžiku opět vyšplhá až k mým trenýrkám. To vše probíhá za stálého kymácení, uprostřed jízdy a začíná velice zajímat osazenstvo celého autobusu. Nenapadá mne nic chytřejšího, než že ono cosi – usazené v mých kalhotách – musí nějak souviset s dívkou přes uličku. Že to morče či co uteklo právě jí. Protože se po mně tak divně kouká a již téměř vyděšeně se rozhlíží kolem. Nastává další zkrat, obracím se na ni s otázkou: „To bude asi vaše, že ano?“ Dívka pobledla ještě víc, vrtěním hlavy a šeptáním „nééé“ mne ujišťuje o opaku. Že s tím mým podezřelým výstupem nemá ani zbla společného.
Následuje druhý a pak třetí pokus o zdolání vetřelce. To již všichni kromě řidiče sledují mé počínání s očekáváním, jaký konec celá událost vezme. A vzala. Hebká šedá myška se zakviknutím vyběhla z mé nohavice a zmizela v bludišti autobusové plošiny.
Popřál jsem jí v duchu šťastnou cestu a zhluboka si oddechl. Mé kalhotové království bylo opět svobodné a volné. Jak krásný pocit. Pocity většiny ostatních cestujících se však rapidně změnily. Především ženská část posádky při pohledu na myš ztrácející se kamsi pod jejich nohy zaječela a viditelně zpanikařila.
A já si začal uvědomovat, že je potřeba si tuto situaci, tento nečekaně dobrodružný výlet městskou dopravou, vychutnat, vstřebat, vážit si jí a užívat si ji. Takže se vezu všemi smysly na hladině humoru, absurdity a komiky této situace. S úsměvem sleduji, jak všechny ženy blednou, jak zvedají vsedě nohy a křičí na mě: „Seberte si tu myš! Chytněte si ji!“ S nevinným výrazem ve tváři sděluji, že to opravdu není moje myš, že mi jen vlezla do nohavice, a tudíž ji pronásledovat ani chytat nebudu. Že jí dávám naprostou volnost a svobodu.
A tak, v přiměřené panice a s koleny pod bradou, pokračovala cesta prosluněným nedělním dopolednem. Myšku jsem už více nespatřil. Jen po vystoupení jsem ještě zaslechl ječení a pištění žen právě nastoupivších. Asi se myška zase trošku proběhla. Já jen doufám a věřím, že si i ona ten svůj nedělní výlet užila a také ve zdraví dorazila do cíle svého putování.
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
