Komunisté jsou otravná komplikace. Nebezpečím se stanou, až se s nimi někdo spaktuje
Vloni v srpnu se stala následující příhoda. Sociální demokracie používala v předvolební kampani vlak olepený partajními hesly. Cestujícího, který se nechal zlákat a do motoráku vlezl, čekalo uvnitř překvapení, totiž plakáty propagující nikoli ČSSD, nýbrž Komunistickou stranu Čech a Moravy. Šlo prý o chybu zaměstnance agentury, která reklamu ve vlacích obstarává, ale na pouhý omyl to byla událost překvapivě výstižná (spíš bych si tipnul, že dotyčný zaměstnanec měl smysl pro černý humor).
O víkendu Jiří Paroubek oznámil, že pokud jeho strana získá spolu s KSČM ve sněmovně většinu, pokusí se nejspíš utvořit jednobarevnou vládu opřenou o komunisty, neboť půjde o „nejlepší vyjádření vůle voličů“. Čili to, co bylo dlouho zjevné, je jaksi úředně potvrzeno: Zvolte si Paroubka, nastupte s ním do vlaku – a ať chcete, nebo ne, pojede s vámi Filip a Kováčik i s Dolejšem a Semelovou, budou dělat revizory, v nejhorším případě i strojvůdce.
Spojenci i konkurenti Komunisté sami o sobě představují v polistopadové politice otravnou neestetickou amorální komplikaci, ale skutečně nebezpeční jsou teprve ve chvíli, kdy se s nimi někdo tzv. pragmaticky spaktuje. Paroubek jim teď pomáhá způsobem, jímž všechny své předchůdce překonává.
ČSSD a KSČM jsou strany spojenecké i konkurenční zároveň. Perou se o místo na levici, přičemž jsou vyhroceně populistické, jejich programy se (až na částečný rozpor v zahraničněpolitické oblasti) v podstatě překrývají, jejich vztah k před- i polistopadové minulosti se často liší jen v rétorice, a někdy ani to ne. Filip udělal z komunistů o něco pragmatičtější partaj, než byli za Grebeníčka, a tím je přiblížil k ČSSD – Paroubek udělal opak, svou stranu natolik zbulvarizoval, že se značně zmenšila vzdálenost mezi ní a KSČM. Co se voličů týká, jsou obě strany na hranici svých možností: KSČM drží tvrdé jádro bolševických nostalgiků, ale nemá kde brát dál; Paroubek jí vyzobal potenciální stoupence, ovšem spolehlivě si tím odradil spoustu vzdělanějších a politicky přemýšlivějších lidí. Ty strany se tedy navzájem ohrožují i potřebují: pro Paroubka je špatné, že on teď komunisty (kteří si dvacet polistopadových let zvykli čekat) potřebuje nesrovnatelně víc.
KSČM bude za podporu jeho menšinové vlády něco chtít a bude toho chtít hodně. Na Paroubkovy víkendové výroky nereagovali její politici nijak nadšeně, celkem pochopitelně prohlásili, že nebudou nikomu vystavovat „bianco šek“, že pokud s nimi chce předseda sociální demokracie do holportu, pak to bude tak či onak na úrovni společného vládnutí. Navíc ČSSD doporučili, aby přezkoumala tzv. bohumínské usnesení, které jí spolupráci s KSČM zakazuje. V podstatě tím začala licitace o vliv a o pozice. Komunistům jde o to, aby se ještě víc etablovali v „normální“ politice a aby nad nimi jejich partneři přestali ohrnovat nos – od roku 1989 je tohle úsilí o úplnou legitimizaci v komunistické praxi neměnné.
Pak jsou tu samozřejmě i praktické věci: KSČM bude požadovat místa v různých dozorčích a mediálních radách, zřejmě křeslo předsedy sněmovny, bude chtít působit v nižších funkcích na ministerstvech a pochopitelně bude ovlivňovat leccos, od zahraniční politiky po školství. Bude se zásadně podílet na postupném mizení spousty „drobných“ svobod, na něž jsme si v Česku zvykli a které činí náš život příjemnějším. Hlavní ale je, že se jí díky Paroubkovi může otevřít cesta ke vstupu do vlády (a tudíž k páchání nesrovnatelně větších škod).
Šéf ČSSD se před volbami přímé vládní spolupráce s „rudými“ bojí, snad si i skutečně představuje, že stane v čele menšinového kabinetu, jehož vznik komunisté umožní – a že tam, kde se s nimi v konkrétní věci neshodne (kupříkladu zahraniční mise atd.), získá hlasy pravice či středových stran. To je ovšem neobyčejně naivní strategie. Komunisté si budou vědomi své ceny, budou na ČSSD soustavně tlačit a opakovaně jí hrozit, že by taky mohli vládě vyslovit nedůvěru. Paroubek je bude muset soustavně chlácholit a odměňovat a je velice dobře možné, že je nakonec do vlády vezme, jen aby zůstal premiérem.
Pesimisticky si vůbec nemyslím, že by to většině rozhodujících politiků ČSSD zásadně vadilo: k mimovládní spolupráci se už dlouho v té či oné míře kladně vyslovuje většina socialistických předáků (Paroubek, Škromach, Sobotka, Havel, Zaorálek) a nejsou to zrovna lidé, kteří by se vyznačovali neochotou trochu se „názorově posunout“. Veřejnost toho taky moc nezmůže: kdyby udělal Paroubek z několika komunistů ministry uprostřed funkčního období, maximálně by se konalo pár demonstrací, ale co dělat jinak? Házet vejce po Michalu Davidovi, až bude za dva roky zpívat na nějaké veselici „My jsme ten správnej tým“ a za ním budou točit šálou Škromach s Konečnou? Jak se řekne „správnej tým“ rusky?
Jistěže je tohle katastrofický scénář, který se vůbec nemusí naplnit, ale člověk si má být nejhorších alternativ vědom. Od toho se koneckonců píšou komentáře do novin.
***
Zvolte si Paroubka, nastupte s ním do vlaku – a ať chcete, nebo ne, pojede s vámi Filip a Kováčik i s Dolejšem a Semelovou, budou dělat revizory, v nejhorším případě i strojvůdce
O autorovi| ADAM DRDA, novinář e-mail: adam.drda@centrum.cz
