Stanislav Budín, jehož autobiografickou knihu si teď o prázdninách čtu, poopravil moje představy o starých spořádaných časech. Když vzpomíná na svá gymnaziální léta, která začala už před první světovou válkou, potvrzuje, že se vyžadovala kázeň a netrpěl se ani rozepnutý knoflíček od školní uniformy. Studenti nesměli do kina ani do divadla a bylo jim zapovězeno pohybovat se po osmé hodině večerní i na ulicích. Přesto si autor vybavuje, že dávali se spolužáky některým učitelům napínáčky na židli, schválně hlučeli, když latinář žádal ticho, a jednomu chudákovi pedagogovi dokonce narafičili nade dveře konev s vodou, která ho při příchodu do třídy zmáčela.
Pozdější známý žurnalista Budín patří mezi lidi, jejichž životopisy vydají za celé stohy učebnic dějepisu. Narodil se v židovské rodině v ukrajinském Kamenci, kde se jen za dva a půl roku po roce 1918 třináctkrát změnila moc od kozácké po rudou. Každá změna přitom znamenala nové pořádky, nová nebezpečí, ba i novou měnu. Někdy bylo třeba připravit do přední místnosti domu peníze, šperky, případně kožich a schovat se na půdě nebo ve sklepě, jindy zase předstírat naprostou chudobu. Dějepis by se měl učit z životopisů. Hodně vypovídající je i „Moje bláznivé století“ Ivana Klímy, z něhož pochopíte, jak zásadně ovlivňují člověka na začátku jeho cesty rodiče. Kdyby se u nás doma nemluvilo o komunistickém režimu s despektem, kdo ví, jestli by mě strana v mládí nepolapila do svých osidel. Klímu polapila, ale vyčítat mu to bych se po přečtení té knížky neodvážila. Včera telefonoval přítel Pepa. Z lázní, kde se trochu nudí. Poslali ho tam s operovaným kolenem na tři týdny, a on si dělá výčitky, že tak dlouhou dobu zanedbá práci a taky zahradu. Chodí už docela dobře. Přesto mu hned první den lázeňská lékařka navrhla, že pobyt prodlouží na týdnů šest. Prý proto, že je jí sympatický. Něco takového neslyším poprvé. Pobyty se zřejmě prodlužují běžně. Aby ne, když to zdravotní pojišťovny platí, a ne málo. Pak že nejsou ve zdravotnictví peníze!
Ještě k těm školním faulům. V britském Mansfieldu u Nottinghamu zatkla policie nedávno pedagoga pro údajný pokus zavraždit jednoho žáka a útok na další dva. Čtrnáctiletý chlapec skončil v nemocnici s těžkým poraněním hlavy. Zpráva překvapila rodiče i bývalé žáky, kteří tvrdili, že zejména tento učitel byl vždycky slušný chlap. Žel asi neznal Svěrákovu neinvazivní metodu odreagování, totiž ždímání špinavé houby na hlavu nepřítele. Vlastně žáka.
