Ještě před necelými dvaceti lety hornické město Grossräschen se připravuje na novou kapitolu své historie, kdy by se mělo stát jedním z turistických center Lužické jezerní krajiny. Na základě velkorysého projektu na rekultivaci bývalých východoněmeckých hnědouhelných dolů by na území mezi Berlínem a Budyšínem měla vzniknout průplavy propojená, mnoho desítek kilometrů dlouhá soustava jezer. Ta by se podle představ svých tvůrců měla stát podobným turistickým lákadlem jako Mazurská jezera v Polsku nebo jezerní krajina v Meklenbursku na sever od Berlína.
Některá jezera jsou po deseti patnácti letech od uzavření dolů napuštěná, u některých jsou už pláže, první kempy, několik nadšenců zkouší dokonce pronajímat turistům malé hausbóty.
Kolem napuštěných nebo napouštějících se jezer jsou desítky kilometrů asfaltovaných cyklostezek, nedaleko Grossräschenu je velkolepě pojaté obří prosklené návštěvnické centrum, kde si turisté prohlížejí celý projekt a postup tvorby jezer v čase. Aby si pak za deset eur dali v místní velice noblesně působící restauraci specialistu lužických havířů – brambory s tvarohem, politým lněným olejem. A po kávě se mohou z vyhlídkové plošiny pokochat pohledem na nekonečnou těžební jámu s malými „loužemi“ vody.
„Za posledních deset let se sem investovalo přes osm miliard eur,“ říká jeden z pracovníků těžební společnosti, jejíž hlavní náplní práce je nyní „výstavba jezer“. Mnozí z místních však nejsou „jezerní krajinou“ nadšeni. „Zůstaly tam miliony tun uhlí. A teď se to za miliardy zatápí. Vůbec tomu nerozumím,“ říká jeden bývalý havíř.
