Popsat typickou českou vazební celu nelze. Věznice a jejich uspořádání se totiž od sebe navzájem dost liší. Člověk může v cele „bydlet“ sám, nebo ji naopak může sdílet s několika spoluvězni. A to může být úskalí. Nevinný člověk se tak totiž může dostat do bezprostředního styku s vrahy či násilníky.
Návštěvník zvenku pozná normálního vězně od člověka ve vazbě na první pohled - podle oblečení. Každý vězeň totiž vyfasuje vězeňský„mundůr“, kdežto ve vazbě je možné ponechat si civilní oblečení. Jinak jsou ovšem rozdíly, jak ukazuje následující příklad, spíše kosmetické. Vězeň má nárok na jednu tříhodinovou návštěvu měsíčně. Obviněný ve vazbě sice může příbuzné či kamarády přivítat každý měsíc hned dvakrát, doba návštěvy je ovšem omezena jen na hodinu a půl. Tím se vlastně vše srovnává. Každý člověk ve vazbě má denně právo na minimálně hodinovou vycházku. Ti šťastnější mohou navíc využívat výhod takzvané „volné vazby“. To v praxi znamená, že po určitou část dne zůstanou dveře cel otevřené a obvinění se mohou volně pohybovat po vyhrazeném úseku vazební věznice. To ovšem neplatí pro ty, které soudce poslal do vazby kvůli obavám, že by mohli ovlivňovat svědky.
V českých vazebních věznicích žije v současnosti zhruba 2370 obviněných. Na každého z nich připadají zhruba čtyři čtvereční metry životního prostoru.
