Výstava věnovaná TGM se na Pražském hradě koná u příležitosti 160. výročí Masarykova narození, jehož oslavy o tomto víkendu kulminují osazením jezdecké sochy pijícího oře na prahu lánské obory. Masaryk jízdní a kovový má mít na výstavě protiklad v připomínce Masaryka z masa a kostí, republikánského hradního pána z moderní doby.
Odbývá se v sále Rožmberského paláce, který je otevřen spíše mimořádně, a kdo neví přesně, kde se nalézá, může poněkud bloudit, neboť v areálu Hradu žádné zvláštní poutače na výstavu nenajde. Zde prozradíme, že paláce lze nejsnáze dosáhnout buď poněkud namáhavější dolní cestou výstupem po Zámeckých schodech, nebo horní cestou přes Jiřskou ulici a pak trochu dolů, kde na něj natrefíte po padesáti metrech po pravé straně. Znám je také jako Ústav šlechtičen, který právě antiaristokratický aristokrat TGM v roce 1919 zrušil a od té doby tam sídlí místo mladých schovanek prezidentské úřednictvo. Už proto má smysl se na výstavu zajít podívat. Navíc je zdarma.
Samotná náplň expozice nikoho nepobouří, nepřekvapí, ale také nezarmoutí. Asi jako když se musí něco z povinnosti v podstatě milé učinit, ale moc se vlastně neví co. Plán byl nejspíš jasný: Masaryka nějak zlidštit, jak hezky řekl pan prezident Klaus, ukázat, že nebyl jen symbol. K tomu mají sloužit třeba jídelní soupravy, které ukazují, že se v Masarykově rodině též jedlo. Zvláštností servisů je, že mísy jsou označeny československým státním znakem (tehdy byl dosti komplikovaný, obsahoval mimo jiné medvěda, jenž byl znakem Podkarpatské Rusi), což zřejmě nemělo jen ten účel, aby talíře a nádobí neodnášel personál domů a nesnažil se je prodat ve frcu. Sympatické je, že v zakázkách byl Masarykův úřad nenacionalistický a objednával sklo u různých sudetských firem, například u Moserů, což byl kapitál židovský, ale poněmčený.
Vedle toho, že Masaryk jedl, tak také někde bydlel, na něčem sedal a snad si i lehal. Velká část výstavy je proto věnována jeho hradnímu bytu, který se nacházel kousek jinde, v jižním a středním křídle Nového paláce. Masaryk totiž na rozdíl od většiny svých následovníků na Hradě také bydlel. Jak známo, měl výborného bytového architekta, slovinského mistra Josipa Plečnika, který prezidentův byt zařídil jako zvláštní kombinaci sakrálního prostoru, římské patricijské vily, univerzitní knihovny a jakési republikánské tělocvičny – nejzvláštnější místností bylo a zůstává tzv. impluvium, kde neustále zurčela nefritová fontánka a kde si mohl pan prezident chladit čelo studenou vodou. Plečnik to přitom neměl nijak lehké, protože nad jeho návrhy bděla Masarykova dcera Alice, která jako správná zadavatelka měla své představy: předtím donutila architekta Jana Kotěru, aby na svou práci rezignoval – krátce nato umřel, ne snad její vinou.
Republikánské židle Návštěvník se do bytu samozřejmě nepodívá, ale nabídnut je mu pěkný lepenkový model a modýlek cylindrového výtahu, který TGM, byť muž skoro až do konce života křepký, rád používal. Židle na výstavě ukázané a seřazené do půlkruhu u okenního výčnělku jsou rovněž důstojným reprezentantem republikánského ducha. Stojí pevně, solidně, sestaveny jsou z ušlechtilého, ale nijak exkluzivního materiálu: Plečnik navrhoval na kostru židlí, které vyhotovila firma Františka Oktábce, nejraději ořech a hrušeň, na sedací část textil a obyčejnou kůži domácího skotu. Tvary jsou inspirovány empírem a biedermeierem, což je doba, které se Plečnik nijak neštítil, neboť tehdy vlastně moderní design vznikl. Návštěvník na ně však usednout nesmí, ale aspoň si představuje, že na nich sedala záď prezidenta osvoboditele. Bůhví, kdo na ně sedal poté a kdo nyní.
Ve vitrínách dále návštěvník uvidí například fotografie, jak pan prezident jezdil autem. Ovšemže neřídil. Masaryk se sice z reprezentačních důvodů občas projel na koni, ale řídit auto se už nikdy nenaučil. Zprvu měl i odmítavý vztah k automobilu jako takovému, považoval jej za „luxusní novotu“. Svůj náhled změnil v Americe, kde viděl, že autem jezdí i farmáři, a to ke svému prospěchu. Pak do automobilu české výroby (Praga, Škoda) vstupoval bez odporu, ale vadilo mu, že „nevěděl, jak se to dělá“.
Zajímavá je vitrína věnovaná oslavám prezidentových osmdesátých narozenin. Senát se tehdy zvláštním zákonem usnesl, že poskytne „ze státní hotovosti 20 000 000 Kč, aby jich použil president podle svého volného uvážení“. To nevíme, jak by dnes prošlo, ať už to tomu současnému přejeme, či nikoli. President Masaryk však už byl ve věku, kdy nešlo předpokládat, že on sám by peněz využil prostopášně. Vedle visí prezidentův program na ty dny a působí dosti spartánsky. Zajímavé, nebo spíš příznačné, že jeden večer z třídenních oslav strávil v německém divadle na Figarově svatbě, druhý šel do Národního na Libuši. To Beneš už chodil jen do jednoho.
Tehdy, před osmdesáti lety, přišlo na Hrad tolik darů, že jejich seznamem byla popsána celá obří kniha a bylo možné z nich sestavit výstavu. Lidé posílali nejrůznější věci, rozumné i úplné nesmysly. Nejhezčí byly ale krasopisně vyvedené dopisy dětí, které mohly panu prezidentovi i tykat: „My čtyři sirotci zasíláme Tobě / přání své horoucí, k osmdesáté době / Z dětského srdíčka / přejem Tobě / dobrého zdravíčka / v dlouhé ještě době...“
To ať si myslíme o naší době, prezidentovi i lidu, co chceme, tak takové dopisy už asi na Hrad nechodí.
