Až z Anglie přijela rodina za pětadvacetiletým Filipem.
Se soumrakem přichází zklamání, Filip je stále za mřížemi.
PRAHA Pětadvacetiletého Filipa vyhlíží rodina už od rána. Kvůli „amnestii“ se před věznici ve středočeské Příbrami trmáceli až z Anglie. Dospělých Romů čeká na parkovišti před branou celkem osm. Kromě nich přijelo i několik dětí – nejmenší z nich spí v kočárku.
Čtyři nebo pět Romů vždy postává venku, další se před lezavým chladem schovávají v autech. Přes přední sklo nejbližšího z mercedesů prosvítají jen masivní zlaté prsteny. Vdalším duní romská hudba. „Přijeli jsme včera a oslavili Silvestra. Tady čekáme od rána – od sedmi, od osmi. To jsme museli, je to nejmladší brácha,“ směje se asi čtyřicetiletý muž v černé elegantní bundě.
Mezi auty je veselo. Na zemi stojí láhev vodky, všichni živě povídají a neustále pokuřují. „Má kožich za 150 tisíc a kouří startky, to tam napište,“ pokračuje muž, kterého ostatní titulují „mluvčí“, na adresu jedné ze dvou čekajících žen. „Ještě kdyby nám tak povolili ohýnek jako dřív,“ povzdychne si vzápětí s úšklebkem. Moc vážně to ale zjevně nemyslí, spíš nás chce s fotografem pobavit očekávaným stereotypem. Další z bratrů nám pak začne povídat o svém sedmiletém synovi. „Jméno Federico de Louis do deseti let určitě uslyšíte, je strašně talentovanej. Vytáhl si ho West Bromwich a hraje za ně fotbal v akademické škole,“ dme se pýchou. „Mluvčí“ vážně přikyvuje a dodává: „Zajištěná budoucnost. Jednoznačně. Plánuju, že se stanem bohatý.“ Po chvilce hodí na zem kouli ze zmuchlané izolepy, kterou mu bratři chtěli ještě před chvílí zalepit pusu, aby „tolik nekecal“ a několikrát do ní kopne. Bago se ale příliš nerozjede. Je zima, mokro a improvizovaný míč navíc poněkud lepí.
Filip sedí za jízdu „bez papírů“ a za rvačku. „Jel na motorce a chytili ho asi třikrát. Dostal za to prospěšky (veřejně prospěšné práce pozn. red.), ale za chvíli mu tam přišla od soudu podmínka za rvačku. V tom byl ale brácha nevinně. Fakt, to byl někdo jinej a nakonec z toho je rok a půl a rok si už odseděl,“ durdí se „mluvčí“.
Bratra jim poslal za mříže Obvodní soud pro Prahu 2, a rodina proto musí počkat, až kurýr z Prahy přiveze rozkazy k propouštění. Krátce před jednou jsou rozkazy tu, ale brána zůstává zavřená i o hodinu později.
Před půl čtvrtou se to v útrobách věznice začíná hýbat, když eskorta postupně vede do strážnice u brány několik skupinek vězňů. „Čuňas, si to ty?“ křičí do mlhy žena v kožichu. Nikdo se neozývá. Po několika minutách vychází z brány první skupinka propuštěnců. Filip v ní není. Pustili mne o den dřív „Měl jsem bejt propuštěnej ,na pevnej‘ už zejtra, takže o den,“ odsekává kysele na otázku, kolik mu „amnestie“ ušetřila, třicátník v kapuci. V Příbrami si podle svých slov odseděl za krádeže rok. Nikdo na něj nečeká, musí se trmácet asi kilometr na autobus. „Zkusím začít znovu,“ krčí rameny na rozloučenou.
Filip chybí i v další skupině a jeden z bratrů to chmurně glosuje slovy: „Je jasný, že tam na 99 procent zůstane.“ Zní vyrovnaně, žena v kožichu má ale slzy na krajíčku: „Jestli ho nepustí, budu si stěžovat, půjdu do televize.“
