Každý dopravní prostředek je nástrojem osvobození. Umožňuje nám nebýt zajatci místa, pomalosti svých kroků a hranic svých sil. Ale pro kolo, tím myslím bicykl, to platí i v jiných ohledech.
Třeba se málo ví, že pomáhalo rozjet ženskou emancipaci.
Když se koncem 19. století objevilo – laciné, lehké, jednoduché –, stal se z něj první dopravní prostředek, který mohly ženy ve větší míře samostatně používat. Kolo se dostalo do dámské módy a i tu rychle osvobodilo, chcete-li uvolnilo: v upjatých korzetech a dlouhých sukních se jezdí bídně, takže se začalo šířit oblečení, ve kterém se dámy mohly trochu hýbat a dýchat. Kolo se proměnilo v symbol svobody, soběstačnosti a protestu.
Při svém nedávném pobytu v USA jsem v kole dokonce objevil osvoboditele měst. Když jsem byl pár dní v Cincinnati, jehož centrum ovládaly víceproudé magistrály, cítil jsem tam přesně takovou míru svobody, jakou může člověk mezi magistrálami zažít. Jako řidič se smí účastnit popojíždění v koloně aut v určeném jednosměrném pruhu a stání na semaforech, jako chodec rychle pozná, že s jeho existencí se na některých trasách vůbec nepočítá.
Když jsem se však později přemístil do Portlandu, narazil jsem na město, po kterém se dalo chodit – byly tu širokéchodníky i pěší zóny. Což mělo jasný vedlejší efekt: v onom městě bylo i kam jít, od obchodů až po hospody. Všude vedly cyklostezky a v centru jezdily tramvaje zadarmo (mimochodem české). Bylo to jedno z nejobyvatelnějších měst, jaká jsem poznal.
Pak jsem o tom mluvil s jedním tamním advokátem a on mi odpověděl, že je to tím, že do plánování a rozvoje města prý výrazně promlouvá „cyklistická lobby“. Nemyslel to pejorativně.
Kdykoli poslední dobou míjím staveniště tunelu Blanka nebo když se dočtu o tom, že jako cestující v MHD musím povinně narukovat do projektu Opencard, vím, jak moc mi v Praze taková „cyklistická lobby“ chybí. Kolo by se stalo nástrojem osvobození – přinejmenším od pocitů nevolnosti. ?
O autorovi| Ondřej Formánek, redaktor Pátku
