Že se prázdninové měsíce v novinářském žargonu nazývají okurkovou sezonou, ví i ten, kdo o noviny jaktěživo nezavadil. Není asi většího klišé než psát v okurkové sezoně o tom, že je okurková sezona. Navrhuji proto hovořit raději o houbové sezoně. Ta se teď naplno „rozjela“ nejen novinářům, ale především těm, kdo jsou poněkud elitářsky nazýváni houbaři (sbírání hub je snad vlastní každému rozumnému člověku!). Ve stínu konvenčních houbařských rozkoší, jako je ostříží vyhlížení hnědých kebulek v lesním přítmí, křenění se při záměně praváku za hořčák a sepisování seznamu věcí ukradených z auta na kraji lesa, je trochu pozapomínáno na rozkoš nesrovnatelně větší - listování atlasem hub. Už pár let si z lesa nosím domů bizarní předměty jen neochotně se přiznávající k přináležitosti do rodiny hub, abych měl záminku atlas otevřít (to prostě sebekrásnější poddoubník nebo rozčvaňhaná babka nedokáže). To jsou orgie! Zatímco se z kuchyně ozývá pravidelné klapání nože o prkénko a slibný dixieland kastrolů a pánví, koupu se v jazykových lázních: „... rourky žlutozelené, u třeně vykrojené, poraněním modrozelenají... výtrusný prach olivový až olivově zelený... třeň karmínový, zrnečkatý, bez síťky... lupeny středně husté, křehké, sbíhající, mléko mrkvově červené...“ Sakra, to houbařství je ale věda! Tady musel mít někdo naše sestřičky houby opravdu, nesobecky rád. Po půlhodince odložím atlas, spokojen a nasycen, a opovržlivě ignoruji volání ke stolu. Skutečnou smaženici přenechám ostatním, těm duším plebejským, nejmenšího vzletu ducha neschopným, které nikdy nezvědí, že mezi námi žije krásnoporka hřebenitá...
Vsrpnových sobotách se ale mohou skrývat i jiná než mykologická překvapení. To si takhle člověk zapadne do jihočeského maloměsta, aby se v podloubích na pár hodin ztratil světu z očí a svět aby zmizel z očí jemu. V ospalých nízkých uličkách vám dělá společnost akorát vítr od Fráni Šrámka a rekruti odcházející do první války zvané světovou. Pak vám ale to místo zavoní vašimi vlastními kořeny. Zavoní dětstvím, pradávnem. Prchnete tedy do nejbližší hospůdky. Ale tam už sedí u stolu pán, který se vám představí jako spolužák ze školních let, kterého jste už neplánovali kdy spatřit ve svém příběhu. Přece jen jste se půl života neviděli, a tak duchové, které vyvoláte, jsou pořádně zamřelí. Rozzejí se rány léta bezpečně zapouzdřené a věci jiné, nezavřené, se konečně dopoví. Z náhlého štěstí vás spolužák vezme na výlet do polí, kde si čas zapomněl statek a v něm vám divadelníci z celého světa v příběhu Anne Frankové dořeknou zbytek.
Do blázince své přítomnosti se v neděli vracíte posíleni o pár uzavřených kapitol a „cyklů“, a jakkoli jste nikdy nepatřili k těm, kdo rádi objíždějí svět na kole, říkáte si, že tenhle cyklovýlet stál za to.
O autorovi| ONDŘEJ TUČEK, jazykový redaktor LN
