Je-li doprovodným jevem všech válek cynismus, pak symbolem válečného cynismu je Katyň. Ne kvůli počtu mrtvých. Tisíce zavražděných polských důstojníků jsou v bilanci druhé světové války jen kapkou. Cynismus katyňského masakru spočívá v něčem jiném. V tom, že ty Poláky zavraždila sovětská NKVD, a především v tom, že „pro klid v koalici“, jak se dnes říká v politice, ale ještě více se to zdůrazňovalo v tažení proti Hitlerovi, to Spojenci Moskvě nepředhazovali.
Chcete-li cynismus Katyně pochopit, podívejte se na film Toma Stopparda Enigma. Právě Stoppard, Žid narozený v Československu a vědomý si toho, jak složité i cynické cesty vedly k přežití války, to dokáže vylíčit s větším pochopením, než jak by to prezentoval třeba Hollywood. Stoppardova fikce ukazuje, že tím, kdo v roce 1943 zrazoval britské šifréry Němcům, byl Polák. A že k tomu měl důvod. Zrazovat je začal ve chvíli, kdy zjistil, že britská vláda – „pro klid v koalici se Sověty“ – sovětský zločin kryje.
Cynismus využívali i sami Sověti. Kdo někdy projížděl Běloruskem, narazil na memoriál Chatyn. Na místě vesnice vypálené nacisty vyrostl působivý pomník: sestává jen z komínů, jediného, co zbylo z dřevěných domků. Proč v Bělorusku, zemi, která za války ztratila tři čtvrtiny obyvatel a tisíce vesnic, vznikl pomník právě z Chatynu? Právě proto, že zní podobně jako Katyň, právě proto, aby utrpení Sovětů dalo zapomenout na jejich největší zradu.
Pokud se na místě té zrady sešli Vladimir Putin s Donaldem Tuskem, musíme uznale kývnout. Jistě, není to takové gesto, jako když Willy Brandt poklekl na místě varšavského ghetta, ale je to krok věru nebývalý.
Čtěte „Putin uctil...“ na straně 10
