Veřejnosti je znám přinejmenším jako spisovatel, nakladatel a hermetik.
Často slýcháme učebnicové intelektuální stesky, že posledním univerzálním myslitelem byl Leibniz a poslední univerzalistickou epochou baroko atd. A přitom si jen málokdy dáme tu práci, abychom si uvědomili, co je univerzum a jak se v něm a jeho prostřednictvím projevuje člověk. A už jen zřídkakdy vynaložíme námahu, abychom rozvinuli univerzalitu našeho života.
Kdyby mi právě v tyto dny někdo položil otázku na podobné téma a žádal mě, abych konkretizoval, co tím myslím, nerozpakoval bych se ihned ukázat na příklad a hovořil bych o životě a díle D. Ž. Bora (Vladislav Zadrobílek, 14. 11. 1932 – 11. 12. 2010). Jeho život se naplnil, což říkám bez patosu, abych tak zdůraznil pojem plnosti v opozici k pojmu prázdnoty. Sám dobře vím, jak jednoduché je vyprazdňovat život.
Čtenáři, který má trošku fantazie, aby nahlédl rozměr Borova díla, postačí krátký výčet. Vladislav Zadrobílek byl nakladatel, editor, redaktor, antikvář, galerista, ale hlavně básník, výtvarník, hudebník, především však alchymista a hermetik, ezoterik a věštec. Ve svém nakladatelství Trigon vydával Sborník pro esoterní chápání života a kultury s názvem Logos a na něj navazující Alchymistickou knižnici Logosu. Ovšem edičních řad vytvořil víc, zmíníme ještě edici Alchymica nebo Kabala, magie a tajné společnosti, zvláštní pozornost si zaslouží knihy z ediční řady Rubín, v níž také publikoval valnou část svého díla. Kromě alchymistů, kabalistů a ezoteriků (pouhý výčet jmen je obdivuhodný a pozoruhodný) byl spřízněn s takovými osobnostmi naší kultury, v jejichž díle se vše tajemné, mystické a magické prolínalo, a vytvářelo tak fascinující obraz života a umění. Březina, Deml, Váchal, Klíma, němečtí spisovatelé, především Gustav Meyrink a další. Zvláštní důležitost Borova působení si však plně uvědomíme až tehdy, když zaregistrujeme neoddiskutovatelný fakt, že principy umění a díla nalézal i u autorů mladších a současných, ať už jejich práce vydával, vystavoval či jinak prezentoval, nebo jejich tvorbu inicioval a podstatně orientoval. Chceme-li tomu dále porozumět, musíme číst Borovy vlastní texty.
Na cestě k druhému břehu Mám na mysli především tři knihy z posledních let. Žánrově jsou to soubory rozdílné, přesto všechny tři vypovídají o stejném. Útěky domů jsou tu více, tu méně drobnými prózami s podtitulem Příběhy minulých a budoucích životů a jsou charakterizovány jako alchymistické a fantaskní povídky. S mírným časovým odstupem vyšly v roce 2009 Plankty, což je sbírka básnických textů členěná na Žalmy, Sny, Kosmologické střepy. Když jsem před rokem o Borově poezii psal, zaujala mě báseň, podle jejíhož verše kuju pikle al-Chimique jsem nazval svůj tehdejší článek. Je to báseň s názvem Proměna. Odkazuje k poslední námi na tomto světě postřehnutelné proměně člověka, k proměně ze života do smrti, resp. ze smrti do života.
Jakmile projdeme branou na onen svět, jsme proměněni, dorazíme k druhému břehu, staneme na prahu domova.
Na tomto světě jsme hosté a skrze život a životy utíkáme domů. K takovému významu odkazuje i titul předchozího souboru próz, tedy Útěky domů. Vůbec jsem tu minulou zimu netušil, že do roka budou ty hravě vyhlížející verše naplněny: Dřív než umřu, ponořte mě do kamenné mikve./ Po smrti ve fraku nikoliv do rakve!/ Šoupněte mě do tý vydlabaný tykve,/ s mojí hlavou zavšivenou nadnormálním IQ,/ ať tu zvykle či nezvykle kuju pikle al-Chimique/ jako Nazim Hikmet.// Otvory v tykvi, nezakryté víčky,/ umístěte v téže výšce jako oční důlky./ V rodné mé posteli vykvetlo sto důlků příteli:/ zapalte v nich svíčky! Při vzpomínce na Stodůlky/ rád si na vás, mí rodáci, jednou za rok posvítím.
V tomtéž roce se objevil katalog grafik a kreseb prací D. Ž. Bora a jemu blízkých výtvarníků (Váchal, Boudník, Nepraš, Kolář, Sion, Šimotová, Rittstein, Kokolia, Hísek aj.) s titulem Kam až došel, to tam našel! Podtitul je výmluvný: Cesta D. Ž. Bora od roku 1960 do roku 2009. Místo úvodu obsahuje svazek kratičkou autobiografii a pak přehled nejvýznamnějších aktivit, samizdatové produkce, nejdůležitějších edičních podniků nakladatelství Trigon, vlastní literární činnosti a publicistiky. Je nabíledni, že všechny tři uvedené tituly vznikly z jediného určujícího popudu: vydat počet z celoživotního díla, shrnout a uzavřít život. Doslova přinášejí obraz života jako celku. Umění a dílo má jeden zvláštní rys, o němž D. Ž. Bor velmi dobře ví a vše, co učinil, tento rys zvýrazňovalo; za dílem, za obrazem našeho života se skrývá nejen to, co jsme prožili a naše paměť uchovala, ale i to, co našemu zrození předcházelo a na co se musíme upamatovávat a rozpomínat, jakož i to, co můžeme zřít. Proto je umění zřením a proto je autor i věštcem a prorokem. Umění a dílo je tajemství proměn, je permanentní, neustálou proměnou a v okamžiku proměny finální, jak o ní byla řeč, proměny ze smrti do života, jsou život i smrt jedno, a proto jsou jedním dílem.
Vše se zdá být završeno. Zhruba čtrnáct dní před Borovou smrtí jsem však byl upozorněn na první svazek díla, o němž jsem věděl, že na něm autor pracoval, ale netušil jsem, v jaké fázi svou práci opustil: Časobraní aneb Můj život v sedmi republikách. Máme tak před sebou první díl vzpomínek, jež nejsou žádným deníkovým záznamem. Je to svědectví o duchovním zrání, o počátku cesty a o jejím cíli, o růstu v čase a o poznání, které sahá i mimo čas. Když jsem knihu otevřel, úvodní, a ovšem i základní úvaha směřovala k fenoménu času. Od ní se odvíjí vše ostatní, rozkrývání času a vrstev vlastního života v předvečer završení času: Možná, že čas je formou jestvování, případně jestvující vlastností hmoty: (…) Nikdy nebudeme vědět, co je čas. Bože, nemám čas – a takhle ho marním. Být sám se sebou samým nebývá vždy dobrá společnost. Být Sebou Samým! (…) Uroboros, který sní, že se sní! Bože, kam se asi probudím, až vzbudím Sebe Sama?
***
Za dílem, za obrazem našeho života, se skrývá nejen to, co jsme prožili a naše paměť uchovala, ale i to, co našemu zrození předcházelo a na co se musíme upamatovávat a rozpomínat, jakož i to, co můžeme zřít
O autorovi| IGOR FIC literární kritik a pedagog
