Ze všech měsíců měl Milo nejraději duben, píše se na začátku 24. kapitoly Hlavy XXII Josepha Hellera. Ale to není ten důvod, proč zde bude o Milovi řeč. Je totiž skvělou ukázkou toho, o čem se nyní diskutuje po celém světě. Co je protekcionismus, lze jednoduše ukázat na ceduli z filmu Láska mezi kapkami deště: „Žižkováci, nakupujte u Žižkovana.“ Milo však zosobňuje právě opačný přístup.
Tento americký voják obchoduje se vším - a se všemi. Umí dokonce vydělat i na obchodu se sebou samým, třeba při prodeji vajec: „Vydělávám tři a čtvrt centu za kus, když si je prodám, a dva a tři čtvrtě centu, když je pak zase sám od sebe koupím.“ Nebyl tohle náhodou začátek oné „cesty do pekel“?
Milo ale dokáže být při tom všem obchodování ještě oblíbený u lidí, kupříkladu v Palermu, které slouží jako jedno z jeho překladišť: „Dneska je Sicílie největší vývozce skotské na světě, a proto mě zvolili starostou.“ Ani ve vypjaté válečné situaci však Milo jakožto představitel svého „syndikátu“ nepropadá protekcionismu, natož aby se dopouštěl křivého jednání, byť i třeba vůči Němcům: „Možná začali tuhle válku, možná zabíjejí miliony lidí, ale účty vyrovnávají mnohem promptněji než některý naši spojenci - moh bych jmenovat.“ Není náhodou takový způsob uvažování další „cestou do pekel“?
K válce vždy patří nějaká kořist, či alespoň její vidina. Ale laikovi se zdá, že v současných válkách už nejde ani tak o kořist, jako spíš o zisky zbrojařských firem, které potřebují odbyt, což je taktéž „cesta do pekel“. Daleko průkaznější ovšem je, že se z vysoké literatury vytrácí typ válečného románu, k němuž patří právě Hlava XXII. Téměř by se chtělo říci, že světovou literaturu nejvyšší kvality s válečným tématem podněcují jen světové války.
Louis Ferdinand Céline na začátku Cesty do hlubin noci píše: „Válka byla zkrátka něco nepochopitelného; takhle to nemohlo jít dál. Copak se v těch lidech něco zvrtlo? Něco, co já jsem ani trochu necítil? Nejspíš jsem si toho nevšiml...“ A o smysluplnosti válečného počínání pak svědčí i pasáž z Plechového bubínku Güntera Grasse. Bebrovo frontové divadlo navštíví Normandii a nadsvobodník Landes vypráví o budování bunkrů: „Zabetonujem tam vždycky malýho psa. V každým základu bunkru je pohřbenej jeden mladej pes... Za chvilku v celým úseku od Caen po Havre nebude ani jeden mladej pes... Tak jsme pilný.“ „Cesta do pekel“? Ano, a samozřejmě na ní umírali i vojáci.
Bylo by asi bláhové říkat, že válečné romány jsou už minulostí. Dokládají to třeba Laskavé bohyně Jonathana Littella, přestože válku popisují samozřejmě pouze zprostředkovaně. Nicméně v České republice patří už do historie alespoň povinná vojna - podle někoho jistě také „cesta do pekel“. A tak byli muži rozděleni na ty, kteří ještě pamatují, jaké to bylo, a mohou tedy v hospodě bohatýrsky pohovořit, a na mladší, kteří této „dovolené“ unikli, a tak si nemusejí stěžovat, že se z nich nějaký blbý chlap snažil udělat chlapy.
A stejně tak už spisovatelé nebudou vzpomínat na to, jak se snažili vojně vyhnout a jak se dělali lecjakým způsobem ne-mocnými, protože tušili, že by v nich vojna mohla nějakou nemoc vyvolat. Jak poznamenává Thomas Pynchon v povídce Deštík: „Jelikož základna v Roachi byla, jaká byla, samotná tato skutečnost by dokázala dohnat leckoho až k sebevraždě nebo přinejmenším k šílenství. Podle jistých méně či více utajovaných armádních statistik k obojímu opravdu docházelo.“ No co, taky je to cesta...
Téměř by se chtělo říci, že světovou literaturu nejvyšší kvality s válečným tématem podněcují jen světové války
O autorovi| Ondřej, redaktor LN
