Před pěti lety, 16. ledna, se rozhodl ukončit svůj život vynikající esejista, filmový a literární kritik a historik Jiří Cieslar. Ještě teď si dokážu vybavit emoci, se kterou jsem zprávu o jeho pádu z okna slyšel. Vykřikl jsem: To není možný! Ale věděl jsem, že to možné je. A že je to jaksi v řádu Jiřího bytosti. Kdo se k něčemu takovému odhodlá, nosí to v sobě jako šifru, kterou přečteme, až když je po všem.
Jiří přitom rozhodně nebyl sám, neúspěšný, ztracený. Měl skvělé děti, milující rodinu, obdiv studentů a studentek, život dosti naplněný. Kolegové mu mohli závidět vzdělání, talent a schopnost vyjádřit se přesně a hluboce, a přitom básnicky a krásně. Kritika v jeho pojetí nebyla rutinou, glosami na okraj ani nadhledem všeznalého ironika. Byla to daleko více literatura a vysoká esejistika, odpovídající etymologii toho slova, tedy esej, pokus - a to především provedený na sobě samém. Jeho analýzy filmových a literárních děl byly i analýzou vlastního nitra; nasloucháním hlasu, který se v duši ozve při setkání s dílem, s nímž duše vede dialog. Takových děl není mnoho a myslím, že Jiří měl pocit, že ze světa mizí a že i jeho hlasu je čím dál méně rozumět.
Jiří miloval film Daleká cesta, o jeho režisérovi, Alfrédu Radokovi, dopisoval knihu, která vyšla před třemi lety. Před smrtí pracoval na korekturách, pomáhala mu s nimi dcera Olga. Chodila po škole do jeho pracovny v Lodecké ulici v pátém patře. Toho šestnáctého ledna otevřela dveře, pokoj byl však prázdný: přivítala ji vůně nedokouřeného doutníku a vlající záclony v otevřeném okně. V Daleké cestě je nezapomenutelná scéna sebevraždy židovského profesora, kterého hraje Eduard Kohout. Dokouří doutník, zvláštním způsobem se pousměje... a pak už jen záběr na vlající záclony.
O autorovi| JIŘÍ PEŇÁS redaktor LN
