Signály hvězdného majáku přečetla před 40 lety poprvé slečna Jocelyn Bellová
Astronomie a šedesátá léta minulého století. Nejméně tři fundamentální objevy se odehrály v této dekádě.
V roce 1962 byly objeveny kvasary – kvazistelární (hvězdoidní, hvězdy připomínající) objekty. Tato velmi vzdálená vesmírná tělesa jsou nejvýkonnějšími dosud známými zdroji záření (mají vizuální svítivost i 1015krát větší než Slunce). Zdrojem jejich energie je pravděpodobně gravitační kolaps hmoty vlivem černé díry uprostřed.
O tři roky později se vědecký svět dozvěděl o existenci reliktního záření, „popela“ (tudíž důkazu) po velkém třesku. Nyní jsme v roce 1967. Kvasary jsou stále středem pozornosti, poněvadž jejich radiové signály rychle kolísají. K výzkumu těchto výkyvů proto v britské Cambridgi vybudovali nový radioteleskop, největší toho druhu; na ploše takřka dvou hektarů rozvěsili přes 2000 vzájemně propojených anténních dipólů s vysokým časovým rozlišením (což bylo podstatné, jak uvidíme dále).
Tento vysoce organizovaný šrot začal fungovat v létě 1967. V týmu profesora Anthonyho Hewishe bylo několik bystrých absolventů místní univerzity. Mezi nimi 24letá Jocelyn Bellová. Ta coby benjamínek dostala nejhorší práci: analýzu dat. To obnášelo denně prohrabávat desítky metrů záznamů a hledat v nich zaregistrované poruchy. Navíc, a to bylo zřejmě rozhodující, záznamy z vlastní vůle zpočátku zpracovávala nikoli počítačmo, nýbrž ručmo – to aby co nejlíp pochopila, jak přístroj funguje a co všechno je schopen zachytit. Asi po dvou měsících – jaká trpělivost na horkokrevnou Irku – si v zápisu všimla zvláštních hrbolků. Tvarem, to už za tu dobu poznala, pranic nepřipomínaly rušení pozemského původu, navíc se zjevovaly vždycky jen v té době, kdy radioteleskop sledoval oblast Mléčné dráhy (naší Galaxie) v souhvězdí Lištiček (Vulpecula).
K lepšímu rozlišení byl použit rychlejší sběr dat. A přišel 28. listopad 1967. Slečna Bellová to později (už jako paní Burnellová), popsala takto: „Jak záznam ubíhal pod registračními pery, uviděla jsem, že signál se skládá ze série impulzů, které k mému překvapení byly od sebe všechny stejně vzdálené. Dělila je jedna celá a jedna třetina sekundy. Hned jsem zavolala Tonyho Hewishe, právě učil...“
Vědci vylučovali všemožné zdroje – třeba pozemské signály odrážené od Měsíce, signály družic, nutně i signály mimozemských civilizací. Nakonec se s rozumnou jistotou dobrali ke zdroji kosmického původu.
Okolnosti jim hrály do karet – nikdo na světě neměl tak dobrý teleskop, nikdo jim nemohl jejich potenciální objev vyfouknout. Zkrátka nebylo kam spěchat, dokud se riziko blamáže nesníží na minimum. A tak si hewishovci v naprosté tajnosti bádali dál. V únoru 1968 už identifikovali další tři zdroje se stejnou hlavní vlastností: vydávaly radiové pulzy v intervalech s přesností srovnatelnou s nejlepšími pozemskými hodinami.
Dál čekat nemělo smysl: profesor Hewish objev ještě v únoru napřed oznámil na univerzitním semináři a pak zveřejnil v časopise Nature. V roce 1974 za něj dostal Nobelovu cenu. Paní Burnellová-Bellová své vynechání z ceny komentovala příkladně: projekt vymysleli jiní, její odměnou bylo už to, že se na něm mohla jako doktorandka podílet. A kdyby se Nobelova cena měla udílet i nezasloužilým začátečníkům, její prestiž by klesla...
Dnes víme, že pulzar (pulsating star) je velmi hmotná, suprahustá neutronová hvězda, která své pravidelné radiové impulzy vydává díky rychlé rotaci kolem své osy (na způsob světelného majáčku).
