Hospodářská krize odhalila dlouhodobou neudržitelnost stávajícího konceptu přerozdělování
Vposledních dnech sledujeme v podobě daňových návrhů relevantních politických stran vymezování ideologických pozic před startem předvolební kampaně. Je evidentní, že se letošní volby musí tak či onak nutně točit kolem ekonomické krize. Pokud by tomu tak nebylo, byl by to jenom další důkaz úchylnosti české politické scény.
Před podzimními volbami nemusíme ztrácet čas otázkami, kolik budou chtít politici po svém zvolení z našich kapes – se stoprocentní jistotou to bude ještě víc, než jsme si za poslední léta zvykli. V roce 2009 už totiž (nejen) čeští politici nemohou nabídnout pokračování dosavadní politiky, aniž by vědomě otevřeně lhali, ideologie neideologie.
To, co nám v daňové oblasti doposud nabízejí politici napříč celým spektrem, je přitom právě jízda ve starých kolejích. Stojíme na začátku období, kdy bude nutné začít natvrdo splácet nakumulované dluhy. Neexistují jiné prostředky než ty, které mohou poskytnout v nejrůznější podobě daňoví poplatníci. Měli bychom si tedy přestat dělat iluze a podívat se do Maďarska či do Pobaltí, kde už s něčím podobným pod tlakem hrozící insolvence státu začali. Schizofrenní situace Na podzim budeme na dlouhou dobu naposledy hlasovat za situace, kdy si ještě můžeme vybrat. Nikoliv mezi levicovou a pravicovou cestou ke šťastným zítřkům – doba poklesu životní úrovně, bez ohledu na čísla o vývoji HDP, nás čeká v každém případě.
Vybrat si můžeme to, jak dlouho bude toto neveselé období trvat – ekonomie i historické zkušenosti nás učí, že bude tím delší, čím víc budeme uměle oddalovat jeho začátek. Došlo to již bohužel tak daleko, že abychom pozítří mohli platit ze svých kapes méně, musíme zítra zaplatit víc.
Daňová politika se v posledních letech vydala principiálně správným směrem podpory produktivní stránky ekonomiky.
Že realizované změny kulhaly na obě nohy a často znamenaly spíš přešlapování na místě, bylo vzhledem k rozložení politických sil očekávané.
O jednoznačný obrat k lepšímu šlo zejména ve srovnání s předešlým obdobím vrcholné ekonomické absurdity – kumulace rekordních dluhů v době stejně tak rekordního hospodářského růstu. Výsledky státního rozpočtu za poslední „růstový“ rok s deficitem nižším, než činila splátka úroku z dosavadního dluhu, byly překvapivě dobré.
Navíc rychlý růst životní úrovně chudších vrstev v praxi usvědčil levici z čirého populismu, když varovala před rozevíráním příjmových nůžek a sociálními bouřemi v důsledku mírného snížení daňových sazeb.
Naprostý stop však pokračování v tomto trendu vystavily síly táhnoucí dolů světovou ekonomiku. Dnes se hospodářská politika ocitá ve značně schizofrenní situaci. K efektivnímu nastartování udržitelného hospodářského růstu jsou potřeba nízké daně, a to dlouhodobě. Vysoké daně totiž znamenají víc peněz určených k přerozdělování s velmi limitovaným prorůstovým účinkem. Daňová politika současné české levice operuje s posílenou progresí, odbouráním stropů povinného pojištění a dalšími opatřeními, kterými chtějí v duchu těch nejhloupějších tradic „namočit bohaté“ (termín z USA třicátých let 20. století). Jde o zcela legitimní nástroj politického boje, který však s ekonomickou efektivitou a bojem proti hospodářské krizi nemá absolutně nic společného. Je otázkou, zda si můžeme znovu dovolit opakovat staré a vyzkoušené chyby.
Na druhé straně udržení stávající úrovně daňových sazeb, či dokonce jejich snížení při jinak nezměněných parametrech rozpočtové politiky (zejména na straně výdajů) znamená jen další a další výpadky příjmů státního rozpočtu, které nám velmi rychle přerostou přes hlavu a na jejichž financování po splasknutí bubliny „anabolického“ růstu prostě není dostatek volných prostředků. Přiživování ekonomiky zvyšováním veřejného či soukromého zadlužení narazilo po letech iluze přebytku na svou hranici – u nás má tato hranice zatím spíš „morální“ charakter, ale v některých zemích jde již o skutečné ekonomické přežití.
Hospodářská krize naplno odhalila dlouhodobou neudržitelnost stávajícího konceptu vysoké míry přerozdělování na jedné a permanentního deficitního financování na druhé straně. To generovalo dluhy, které, stejně jako na konci 60. a v 70. letech minulého století, podvazovaly růstový potenciál ekonomiky. Logika podpíraná tvrzeními slavných ekonomů, že de facto o žádné dluhy nejde, a tudíž se jimi není třeba trápit (za všechny třeba loňský nobelista Paul Krugman), tvrdě narazila a doufejme, že se zdiskreditovala aspoň na dobu, než vybředneme z nejhorších potíží.
Pokud se jako voliči i letos spokojíme s opakováním provařených klišé a nebudeme trvat na okamžitých a zásadních změnách ve způsobu nakládání s našimi penězi, pak se nade vší pochybnost zařadíme ke generacím, které si zvolily takovou vládu, jakou si zasloužily.
***
Přiživování ekonomiky zvyšováním veřejného či soukromého zadlužení narazilo po letech iluze přebytku na svou hranici
O autorovi| Ladislav Tajovský, pedagog VŠE v Praze e-mail: hyvrys@post.cz
