Jeden by si možná tipnul, že nejvíce kávy na světě se vypije v Itálii, v Turecku nebo možná v některé z arabských zemí. Ale není to tak. Co se spotřeby kávy na hlavu týče, vrchol žebříčku trvale okupují národy severní Evropy: Dánové, Norové, Švédové a především Finové. Hlavní hrdina filmu finského režiséra Akiho Kaurismäkiho Drž si šátek, Taťáno, který se bez plné termosky s kávou nehne na krok, není takovou nadsázkou, jak by se mohlo zdát.
Umanutost, s jakou se kávě v severní Evropě holduje, nabývá až bizarních rozměrů. Když jsem byl začátkem 90. let ve Švédsku na letním jazykovém kurzu, jelo se jednou na výlet do Göteborgu. Před odjezdem vzniklo nemalé zpoždění proto, že se na (asi tak hodinovou) cestu musely navařit a do břich autobusů naskládat spousty kávy. Když jsme se pak s notným zpožděním pomalu blížili k cíli, zajely autobusy znenadání na parkoviště a zastavily, naši švédští učitelé vyskákali ven a začali s posvátným leskem v očích vytahovat termosky z autobusů a stavět je na rozkládací stoly, které jsme s sebou samozřejmě vezli také. My studenti jsme jen nechápavě kroutili hlavou, ale nedalo se nic dělat: k čertu s tím, že máme zpoždění a že na nás v přístavu už drahnou chvíli čekají objednané vyhlídkové lodi; přestávka na kávu prostě musí být, i kdyby trakaře padaly.
Tato posedlost ovšem pronikla i do jazyků dotyčných národů, dánštinu nevyjímajíc. A překladatel musí být ve střehu, aby nad nemístnými záplavami kávy nekroutil hlavou i čtenář. V monografii o režisérovi Larsi von Trierovi se člověk v dánském originále dočte, že Trier v mládí navštěvoval jistý kaffeklub. Vůbec tu ale nešlo o nějaký klub nadšených milovníků kávy, kteří by v pospolitosti pražili, mleli, vařili, popíjeli, hodnotili a srovnávali různé druhy kávy. Byl to prostě jen diskusní či debatní kroužek filmařů, literátů, divadelníků a umělců, kteří při hovoru – jak se v Dánsku rozumí samo sebou – do sebe nalili litry kávy. Dánské morgenkaffe, to není jen ranní káva, kterou člověk pije k snídani. Tento výraz většinou znamená snídani jako takovou. A pochopitelně existuje i formiddagskaffe a eftermiddagskaffe, tj. dopolední a odpolední svačina.
V dánských kostelech, zejména v menších městech a venkově, kněz po bohoslužbě zve věřící na faru na kirkekaffe, což v češtině není jen káva v kostele či káva po mši, nýbrž celé malé pohoštění. Kněz v dánském filmu Starý, nový, půjčený a modrý, jenž má po zpackaném svatebním obřadu v závěru filmu celkem oprávněný pocit, že z něj dělali blbce, si v originále uleví slovy Tak for kaffen (doslova: Díky za kafe), ačkoliv zrovna v tu chvilku se žádné kafe nepilo. Chtěl tím prostě říct: To vám teda pěkně děkuju.
V podobné situaci se ale mohou ocitnout i překladatelé z češtiny, kteří zase musejí brát v úvahu, jakému postavení se těší v české každodenní skutečnosti pivo. Češi si mohou skočit do hospody na kafe, čaj, kofolu, na sklenku vína, na rum nebo ferneta, ale když má Čech chuť na pivo, jedno pivo si poručí jenom hyperkorektní ňouma, trpící vysvětlovací mánií. Každý normální Čech si prostě dá jedno, žádného podstatného jména už tady není třeba, protože každému je jasné, co že si dotyčný objednává. V žádném jiném jazyce – pokud vím – si jedno dát nemůžete. Nebudete-li chtít zůstat na suchu, řeknete si o jedno pivo. Dalo by se namítnout, že čtenář překladu bude ve výše zmíněných příkladech vždy do jisté míry ochuzen o určitou poezii, kouzlo či atmosféru. Ale každý jazyk je jedinečný a má svoje malá hájemství, do kterých si jiné jazyky nepustí.
***
„Jedno pivo“ si poručí jenom hyperkorektní ňouma, trpící vysvětlovací mánií. Každý normální Čech si prostě dá „jedno“.
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
