Koncem června se v pražském Rudolfinu odehrála zvláštní tisková konference, ze které by měl radost psycholog zkoumající protikladné lidské typy. Na jednom konci stolu seděl poněkud zavalitý muž s obličejem docela milým a dobráckým, ale zároveň s unaveným a netečným výrazem v očích obklopenými lícemi poněkud hedonistickými, dříve by se napsalo poživačnými. Vypadal jaksi otráveně a snad i přemáhal znechucení, neboť věděl, že auditorium (zdaleka tam nebyli jen novináři) není na jeho straně. Oblečen byl ve světlém obleku a měl kravatu. Na druhé straně stolu seděl stejně starý muž výrazně asketického typu, dohola vystříhaná lebka a tvář s neproniknutelným, ale živým výrazem připomínala východního mnicha na hodině meditace. Tak také hleděl. Byl celý v černém.
Mezi těmi muži seděly asi tři ženy kostýmového druhu a tvářily se indiferentně. Patřily k muži ve světlém, který si je vzal na ozdobu. Začal hned tím, kvůli čemu většina lidí přišla. Oznámil, že pan Nedoma zůstává do konce roku v čele Galerie Rudolfinum, načež se ozval bouřlivý potlesk, během něhož se nedávno jmenovaný šéf České filharmonie, pod kterou Rudolfinum spadá, Vladimír Darjanin tvářil poněkud ironicky.
A po této kapitulaci už předal slovo muži, kterého chtěl ještě před pár dny vyhodit. Petr Nedoma vzal mikrofon a suše, ale sebevědomě mluvil o tom, jaké výstavy plánuje. Ti, co byli přítomni, měli blažený výraz, soukromě mi pak Darjanin řekl, že to je pro elitáře, že normální člověk tam stejně nepřijde. A já jsem řekl: jejich chyba.
Ti dva tak odlišní muži se pak prý nikdy nesetkali. A je naděje, že už ani nesetkají. Ve středu byla „Nedomova“ galerie vyjmuta z „Darjaninovy“ filharmonie a přičleněna k Uměleckoprůmyslovému muzeu. Je to koneckonců hned naproti. Všichni si oddechli.
