Suverénní, věcný, bez emocí, přesně formulovaný projev drobné dívky s dvoubarevnou ofinou byl už z docela jiného času. Silvie Mitlenerová mluvila sedmnáctého dopoledne v televizi a pak odpoledne také na Václavském náměstí. Kromě jiného pravila, že poté, co aktivisté studentské Inventury demokracie, v níž se angažuje, posoudili svoje nenaplněné požadavky (chtěli je dostat jako symbolické dárky k výročí obnovení demokracie u nás), zjistili, že není moc na koho se obracet.
Měli přitom „jen“ čtvero přání: okleštit poslaneckou a senátorskou imunitu, jež zřejmě nemá v Evropě obdoby, omezit zákonodárné diletantství, které vtipně nazývají parlamentní „lidovou tvořivostí“, regulovat lobbing, jejž považují za živnou půdu korupce, a zprůhlednit způsob obsazování mediálních rad tak, aby nebyly prodlouženou rukou stran. Pro takové požadavky mají pádné argumenty, a nepochybně by se k nim ochotně přidal každý, komu na demokracii v Česku záleží. Zjistili ale, že všechno, co od společnosti, respektive od státu očekávají, si musí udělat sami.
Zralé závěry. Komu taky vyčítat, že všechno nešlo tak, jak si idealisté před dvaceti lety vysnili? Vypočítávat, co by bylo, kdyby? Silvii a jejím kolegům je to jasné: „Důsledky toho, co nezvládneme, si jednou vypijeme sami.“ Jejich rodiče měli bohužel před dvaceti lety na koho svádět nedostatky svého deformovaného života. Proti nim jsou jejich děti o moc svobodnější, i když, pod křídly cinkající ruky trhu, taky asi o dost zranitelnější. Jenže takové holky s ofinou jako Silvie se asi hned tak nedají.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
