O KNIHÁCH
Nezadržitelně se blíží den, kdy se literární profesionálové přezdívaní recenzenti budou po redakcích s narychlo přečtenými knihami v ruce fotografovat a střídavě se přitom kabonit nebo povzbudivě culit. Nastává totiž doba „mimických recenzí“.
Tento poetický a inspirativní termín použil básník a kritik Viktor Šlajchrt v nekrologu za pražského knihkupce Bohumila Fišera v novém Respektu teprve počátkem měsíce, ale zmíněný žánr už si dávno dokážou představit i přespolní, kteří možná kultivovaného „pána s bradkou“ recenzovat obličejem ani neviděli.
Vždyť i čtenář sám častokrát nad českou knihou pokrčí rameny, zklamaně vzdychne a připlatí si další televizní kanál. Výhodou obličejových posudků totiž je, že je můžeme provádět všichni, bez ohledu na to, jestli pro ně v novinách někdo uvolní místo:„Cos říkala tomu Coelhovi, mami? Pohodovější než Fulghum?“ Následuje rozpačité gesto.
Jsem ale pro, abychom se o takové hodnocení literární tvorby pokusili co nejdříve i v tištěných médiích. Ušetříme si písmenka, (v MF Dnes také čísla procent), a třebaže v kulturních rubrikách ubude pár hvězdiček, obrazovou stránku tiskoviny zpestříme a zaměstnáme další absolventy fotografických škol. Stihnem toho grimasami na stejném prostoru ohodnotit víc a ještě ušetříme čas zaneprázdněným autorům.
„Kdo chce skutečně psát, na recenze nemá čas,“ radí Američan William Faulkner spisovatelům celého světa a my těm domácím fotečkami zprostředkujeme čtenářskou reflexi jediným stisknutím spouště! Tedy fotografické.
Přestaňme proto pošilhávat po Šaldovi, vezměme si k zrcadlu nějakou publikaci a začněme trénovat ánfasy už dnes. Od ironického úšklebku po teatrální plácnutí přes čelo či pohrdlivě vyšpulený ret, recenzním gestům se pochopitelně meze nekladou. Naše mimika by pouze měla gladiátory současné literatury hodnotit pestřeji než zvednutý císařský palec a cejchovat rozmanitěji než současná škála mobilových smajlíků.
Už vidím, jak se Jiří Peňás nebo Pavel Šrut každý týden pokoušejí zachmuřit, Petr Fischer v Hospodářkách poroztáhne při pátku koutky a Ondřej Horák se v redakčním křesle LN nad Harrym Potterem zvrátí jako Fillův Čtenář Dostojevského. Aleně Slezákové z MF Dnes se uvolní ruka od brady a Josefu Chuchmovi třeba nad Vieweghovým románem spadne čelist.
A na koho jsme zapomněli, určitě se nemusí mračit. Ať si klidně průkopnickou metodu přezírá - název žánru prý beztak pochází z latinského výrazu přehlížet (recensere).
Zas tak průkopnická ale ta gestická metoda asi není, když ve dva tisíce let starém spisku O umění básnickém už Horatius konstatoval: „Jsou ovšem hříšky, nad nimiž kritik rád mávne rukou.“ I v řečnické antice nejspíš dokázali šetřit slovy, přestože stejný autor (nejspíš s homérským smíchem) dobové kolegy nelítostně upozorňoval: „Průměrný básník je něco, co člověk, bůh ani knihkupec netolerují!“ Čímž se vracíme k protagonistovi českých mimických recenzí, knihkupci Fišerovi.
Díky jeho autogramiádám, které při pietním ohlédnutí jen málokdo v tisku opomenul, jsem i já spatřil básníka Jiřího Koláře. Když se v sále Městské knihovny rozpovídal o kritice, utrousil tehdy na okraj: „Mám teda na mysli skutečnou kritiku, ne když někdo musí něco napsat do novin.“ Jak si lze všimnout v záhlaví, člověk se při takové vzpomínce dodnes musí nervózně pousmát. Alespoň jednou za čtrnáct dní.
***
Přestaňme pošilhávat po Šaldovi, vezměme si k zrcadlu nějakou publikaci a začněme trénovat ánfasy už dnes
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
