Časopis Time přinesl story amerického studenta Maxe
Stephensona, který získal peníze na svá vysokoškolská studia zajímavým způsobem. Napadlo ho požádat několik stovek lidí, aby mu poslali příspěvek dvě padesát, že za to jednou dostanou ústřižek jeho promočního klobouku a pláště. Sešlo se mu pět tisíc dolarů. Adresáti totiž vyhověli i prosbě, aby žádost poslali dál. Dvě stovky adres měl prý Max ve svém adresáři, další stovku jmen navrhla maminka.
Žebrání? Američani to zřejmě vzali spíš jako nápad hodný ocenění. Když tak o tom přemýšlím, vlastně je to férovější, než když od vás stát vybere daně a pak z nich přispívá vysokoškolákům na studium sám. Tedy i těm, kterým byste dobrovolně třeba nedali, a těm, co vám pak neprojeví ani trochu vděčnosti, natož, aby poslali kousek promočního saka.
Jako na zavolanou přišla minulý týden srovnávací statistika Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), z níž vyplývá, že Česko dává na školství pořád méně než většina ostatních vyspělých států. Den nato projednávala vláda rozpočet na příští rok a přidala vzdělávacímu resortu víc než ostatním (až na jednu výjimku, ale zvyšování důchodů a dávek je mimo soutěž). Jinak je ale třeba říct, že statistika založená na dva a tři roky starých údajích nemá v rychle se vyvíjejícím světě velkou hodnotu. Z té od OECD jsme se taky dozvěděli, že u nás máme málo vysokoškolsky vzdělaných lidí. V celé populaci jen čtrnáct procent, v nejmladší věkové skupině patnáct. Proti zemím, které se chlubí třiatřiceti procenty, nic moc. Znamená to ale, že máme začít dělat na vysoké školy nábor jako kdysi do pohraničí nebo do dolů? Proboha, jen to ne! Na vysoké školy v ČR už teď nastupuje polovina populačních ročníků a s poklesem populační křivky to bude ještě víc. Časem se to musí projevit i na těch mezinárodních statistikách!
Podle toho, co jsme si mohli v minulých dnech přečíst, nevěří Klausovic rodina moc na „školu hrou“. Otec prezident i syn ředitel gymnázia naznačují, že je to jen módní slogan. Vsadím se ale, že když někdo od Klausů vidí nějakou hru nebo knížku, která rozvíjí dovednosti a rozšiřuje vědomosti zábavnou formou, dětem a vnoučatům ji koupí, žákům doporučí. Mám teď na stole jednu novou, jmenuje se „Stojedenáct všelijakých hádanek“ a už se těším, jak si v ní budeme doma s dětmi trénovat logické myšlení. Tyhle věci je totiž baví víc než běžné pohádky. Samozřejmě že vzdělávání vyžaduje sem tam taky nezáživnou námahu, otravné procvičování a memorování, v zásadě ale platí: co lze naučit hrou, má se učit hrou.
Občas se píše o tom, že romské děti nejsou dostatečně vycepované. Vzpomněla jsem si na to, když jsem sledovala dvě romské matky s celkem čtyřmi malými potomky (dva až tři roky) na stanici tramvaje. Chovaly se jinak než matky „bílé“. Neudržovaly děti v houfu, nenapomínaly, ba ani je nedržely za ruce. Skoro to vypadalo, jako by je ani nevnímaly. Ty děti z nich ale nespustily oči a bez jakéhokoliv vyzvání je samy následovaly přes rušnou ulici a pak do tramvaje. Evidentně s vědomím, že pečlivé sledování dospělého je v jejich vlastním zájmu. Napadlo mne, že tak to má být, protože tak to dělají mláďata v přírodě všeobecně. Kromě bílých dětí.
O autorovi| RADKA KVAČKOVÁ radka.kvackova@lidovky.cz
